Usínám, pláču, umírám, přemýšlím

Blíží se doba, kdy mezi námi budou chodit lidem podobní roboti?
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Blíží se doba, kdy mezi námi budou chodit lidem podobní roboti?

O poezii strojové a lidské, o básních neuronové sítě tvořící pod jménem Liza Gennart hovoří Milena M. Marešová s literárním teoretikem a kritikem Karlem Pioreckým a se slovenskými odborníky na elektronickou literaturu Zuzanou Husárovou a Ľubomírem Panákem.

Na začátku byla výzva: „Máme před sebou dvě básně. Obě se jmenují totožně: Listopad. Ovšem pouze jednu z nich napsal člověk. Druhá byla vygenerována pomocí umělé neuronové sítě. Poznáte, která je která?“ Pak čtete verše: „usínám, pláču, umírám, přemýšlím / co cítíš ty?/ cítím tvou slabost / a whisky“, a hned vedle toto: „Ojíněné kameny uprostřed trav, / vůně hub./ Pod stromy žádný krok není tichý.“ Rozhodnutí je obtížné a fakt, že „počítačová“ je ta první citovaná, čtenáři neusnadní rozmýšlení, která je lepší – jako básně fungují obě.

Přebásní nás roboti?

„Žijeme v době, kdy během recepce básnického textu si čtenář už nemůže být absolutně jistý, zda právě vnímá a interpretuje lidskou výpověď nebo strojově zhotovený text,“ tvrdí Karel Piorecký. Ten, kdo snadno podléhá konspiračním teoriím, by si mohl domýšlet, že stejně už dávno naše vědomí ovládají stroje, umělá inteligence nám podsouvá podvratné myšlenky. Tak zlé to rozhodně není, a pravdou je, alespoň v případě umělecké tvorby, že teoretiky nakonec tolik nevzrušuje otázka po lidské podstatě autorství, ale spíš o schopnosti „jisté humanizace nových technologií literární cestou“.