U2 a Contempuls: dva proudy jedné Hudby
Dnešní svět hudby už nepotřebuje Mozarta, Beethovena nebo Mahlera, protože je nahradily hvězdy pop-music, uvažoval už před více než padesáti lety německý myslitel Theodor Adorno. Pro Adorna byla současná moderní hudba funkcí moderního kapitalismu, v němž jde více o připoutání k systému prostřednictvím zábavy a relaxace než o objevování nových hudebních, emotivních či myšlenkových světů.
„Pop dává těm, kdo jsou zapřaženi mezi provozem a reprodukcí pracovní síly, náhražku pocitů vůbec; pocitů, o kterých jim jejich časem revidovaný ideál Já říká, že by je měli mít,“ píše k tomu Adorno v Úvodu do sociologie hudby. Adorna nepřesvědčovala ani subversivní síla rockové hudby, protože i ta se nakonec stane součástí systému kapitálu, který převálcuje a znehodnotí každou energii protestu. Skutečná hudba tak zůstává a vzniká jen tam, kde primárně nepodléhá systému produkce a spotřeby, vzniká na okraji tohoto hudebního obchodního blázince, který je ve skutečnosti centrem dění.
Vzpomněl jsem si na Adorna v souvislosti se dvěma hudebními zážitky posledních dní. Prvním byl koncert irské kapely U2 v Berlíně, jemuž na závěr svého turné skupina vracela nepovedený koncert, který byl přerušen poté, co zpěvákovi Bonovi odešel hlas. Druhým pak zkrácený pražský festival soudobé hudby Contempuls, který se kvůli nedostatku peněz smrsknul na jeden večer, Contempuls Night.
Produkce U2 běžela příznačně v obrovské Mercedes Benz Areně. Od počátku to byla neskutečně bohatá show, plná provokativních a angažovaných obrazů, Bonových kázání o dobru a nostalgických animovaných návratů kapely do Irska 70. let či do doby, kdy po pádu Berlínské zdi natáčela v náhle svobodném a jednotném městě desku Achtung Baby. Stroj na výrobu emocí byl probarven angažovanými výzvami k záchraně světa, která nevede přes složité politické programy, ale přes zdánlivě obyčejnou a jednoduchou úctu k sobě, která se však dostavuje jen díky uznání druhých. Morální kýč…? „Největší pokrytec světa“, jak je Bono někdy nazýván pravicovými i jinak cynickými kritiky (lidskoprávní pracovník, který s kapelou na šíření dobra vydělává sta miliony…), posílal do publika překvapivě stále skvělý zpěv a k němu pořádnou dávku pozitivity, jež je parodována jako falešné dobro-dějství. Střet „dobra a zla“, symbolicky vyvedený na postavách sjednocených davů protestujících a současných politiků (Trump, Putin, Orbán), je nakonec nejlépe zobrazen v citátu z Chaplinova filmu Diktátor, v němž se zlý Vůdce mění ve vůdce dobrého.
U2 tedy dělají přesně to, co Adorno přičítá populární kultuře: vrací emoce těm, kteří je běžně nemají, nebo – protože časy se od těch Adornových opravdu mění – kteří potřebují emoce, aby osvěžili svou mysl a mohli dál s dobrým pocitem existovat. U2 ale chce víc, skrze hudební emoci pomoci k proměně světa. Atmosféra v hale se tak častokrát mění v posvátné naladění humanistické mše, ať už je vnější politika jakákoliv. Adorno, a nejenom on, by možná řekl, že je to všechno jen iluze. Že skutečný dotek s nebesy (idealitou) v hudbě přichází jinými cestami, ale omámení touto „simulací“ je tak silné, že se prolamuje za iluzivní ráz tohoto milionového pop-kulturního divadla. Bono hudbou bojuje o budoucí podobu toho, čemu se dnes často manipulativně říká LID. Chce být Diktátorem dobrým, jakkoliv je jasné, že nutně někdy, v nějakém ohledu musí být tím zlým (třeba, když se platí za lístky). Hudba tu přesto není nástrojem, je spíše prostředím, živlem, kde se tento boj odehrává. A není pouhou náhražkou pocitů.
Do citovaného Adornova „rámce současné hudby“ zcela jinak zapadá Contempuls Night, kde se potkávaly tradiční nástroje s elektronikou, zrození tónů s jejich přetvářením a kombinatorickým (0 a 1, kombinace jako nutnost a tudíž nemožnost čistého protikladu) i intuitivním spojováním. Hledání nových podob zvuku v nástrojových rámcích, které v případě rozhovoru cembala s elektronickými proměnami tónů pod rukama Mahana Esfahaního mělo až kosmické vibrační podoby (světová premiéra skladby Miroslava Srnky Triggering), zjevně naplňovalo to, co Adorno nazýval Hudbou. A přicházela emoce nehledaná, emoce nová: anebo emoce rozpačitá, protože emoce formována neznámem? Hudba tvořená na okraji, která je ve skutečnosti centrem dění, místem experimentálního „primárního výzkumu“, jak o tom často hovoří Miroslav Srnka, vyžaduje specifickou otevřenost, a to k poslechu i k jejímu vytváření. Ke slyšení je tu (zvuková, sluchová, emocionální) budoucnost, ale proto, abychom jí slyšeli, musí nejprve tato hudba vzniknout. A to, jak se shodli diskutující tvůrci před koncertem, vyžaduje peníze: osvícené veřejné či soukromé dárce. Hudba v Adornově smyslu, tedy hudba objevující, nikoli zapojená do systému vytváření relaxačních emocí, se vymyká ze systému kapitálu a produkce a reprodukce, ale aby vůbec vznikala, potřebuje být do systému přece jen nějak zahrnuta. Výjimka podporované nezávislosti, z níž by se mělo stát pravidlo.
Zatímco Bono a kapela U2 využívá produkční systém ve vytváření emocí, které snad mají být i něčím více než simulací a relaxací, soudobí skladatelé vytvářejí jakýsi podvědomý morální nárok na systémovou podporu, protože zkoumají oblasti, v nichž se nám otevírá budoucí horizonty vnímání a myšlení. V intenci – ve snaze najít v tónech vnitřní pružnou (emocionální) strukturu – se paradoxně oba proudy shodnou, jakkoliv U2 proud využívá víceméně dané formy a je spíše spektakulární, vnější; a ten druhý, komorní, mířený dovnitř („na komoru“) se formy snaží přetvářet či dekonstruovat.
Maxim Gorki Theater připomíná, že politika není divadlo
Chorvatský režisér Oliver Frljić se vrátil do České republiky a…a nikdo si toho nevšiml. Nešlo o skandál, jako v případě režisérovy inscenace Vaše násilí, Naše násilí, které v Brně napadli aktivisté ze seskupení Slušní lidé, a později jej zažaloval primas český, Dominik Duka.
Zážitky tedy naprosto různé, přesto společné. Minimálně v tom, jak míří na Adornovu ideologickou tezi: dnešní Já si už pouze neříká, že by nějaké pocity mělo mít, ale dokáže svou touhu směřovat výběrově k možnosti pocitů, v nichž je skryta nezbytná otevřenost. A pak už je jedno, zda jde o víceméně komerční rockový koncert, anebo o vědecký pokus v laboratoři soudobé hudby.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
