Tři sestry ve studentském provedení v Disku

Záměr většiny čechovovských inscenátorů opřít svou inscenaci především o herecké výkony, ale třeba také o zajímavé herecké typy se v případě čtvrtého ročníku činoherního herectví DAMU přímo nabízí a je zjevný už z jakési preexpozice tvořící alespoň v úvodu rámec příběhu.

Skupina herců se připravuje, relaxuje, svačí nebo se baví před čtenou zkouškou. Posedávají, přecházejí a produkují šum tvořený ztišeným hovorem, smíchem nebo tichým preludováním a prozpěvováním u klavíru. Divák je tak nenásilně vtažen do dění na jevišti, které postupně přechází ve hru samu – od přiznaně čtených replik a tištěného textu v ruce se herci postupně oprošťují a stávají se postavami Čechovova dramatu.

O talentu všech zúčastněných není pochyb, přesto jsou tu dva (a jeden host), jejichž herecká lehkost a přirozenost ční nad ostatní.

Přede všemi je to Petr Borovec jako roztržitý a od reality odtržený profesor gymnázia Kulygin, namlouvající sám sobě, že vše (včetně oddanosti jeho ženy Máši) je, jak má být. Je to hlavně mluva obecně, především pravdivá intonace, i hercovy rozmáchlé a přitom přesné pohyby a gesta, co mu dává důvěryhodnost v roli mentorujícího, trochu zoufalého, přesto dál bojujícího muže.

Adéla Petřeková jeho ženu Mášu tvoří (mimojiné pomocí sexy kostýmu) jako famme fatale – nespokojenou, patřičně hysterickou a nešťastnou zároveň. Její láska k poněkud strojenému a topornému Veršininovi (hraje ho Jan Hušek) z ní činí bytost upřímnou a přes prvotní suverénnost citlivou až zranitelnou. Pochvalu zaslouží její schopnost zachovat si i ve vypjatých situacích své postavy přirozenost prostou hereckého afektu a nejrůznějších falešných manýr, poměrně častého znaku přednesu některých hereček (toužících snad po osobitosti mluvy).

Zmíněným hostem mezi studenty čtvrtého ročníku činoherního herectví na DAMU je Kryštof Mende, jenž ve skromné úloze vrátného Feraponta dokazuje pravdivost tvrzení o neexistenci malých rolích. Na předvádění staříka vzhledem ke svému věku pochopitelně rezignuje, přesto se mu daří vyvolat soucit, shovívavý úsměv a sympatie patřící člověku, který je odsouzen pouze čekat a doufat, že jej pán domu vyslyší. V odevzdanosti své krotké nátury, kterou signalizuje smutný pohled, tichá, klidná řeč a ochota zvrátit do sebe jako pánův parťák v pití stakan vodky, působí jako jedna z nejkomičtějších postav, ventilující všeobecné čechovovské dusno.

Kostýmy inscenace Tří sester jsou jednoduché, nadčasové a přesto až na výjimky nenápadně citující odívání sklonku 19. století. Dívky oblékají romantizující šaty a mladí herci pak saka připomínající tu uniformu, jindy klasický oblek příslušníka vyšší střední třídy. Úsporná je i scéna evokující zařízení panského domu s využitím klavíru. Žádné režisérské či výtvarné exhibice v neutrálním smyslu slova se divák nedočká.

Celkově lze studentské pojetí Čechovova textu v režii Martina Huby označit za decentní, pokorné, ctící autora i jeho témata a přesto všechno osobité. Především díky mladické energii a půvabu. I když ortodoxním až pietním vykladačům Antona Pavloviče bude možná chybět postava vojenského lékaře Čebutykina – typického čechovovského žvanila, který rezignuje na někdejší ideály a touhy a jemuž se přes všechny řeči o povznášející hodnotě práce daří práci vyhýbat.

A. P. Čechov: Tři sestry Režie: M. Huba Hrají: studenti 4. ročníku KČD DAMU Praha Divadlo Disk Praha