Tři inkarnace. Vzpomínky skauta, vězně komunistických kriminálů a arktického ekologa Josefa Svobody

Na otázku, jaký by dal název svým memoárům, bez rozmýšlení odpovídá: „Třetí inkarnace. První byla před mým zatčením, druhá po zatčení a nakonec Kanada a Arktida.“ Svobodovy rozhlasové vzpomínky doprovázejí hudební fragmenty ze skladeb jeho syna, předčasně zesnulého hudebního skladatele Ondřeje Svobody. Knižní podobu Svobodových memoárů vydalo pod názvem Tři inkarnace nakladatelství Radioservis.

Josef Svoboda (narozen 16. července 1929 v Praze) vyrůstal v Kralupech, kde jeho otec pracoval na železnici. Skautská průprava i etická výbava do dalšího života, dospívání za války v Brně (část příbuzných se přihlásila k německé národnosti, vlastenecké chování maminky, otcova statečnost), poválečná křesťanská formace u prof. Dominika Pecky. To samozřejmě nemohlo ujít studentským prověrkovým komisím, když se po únoru 1948 hlásil na Masarykovu univerzitu. Nakonec byl na osobní přímluvu děkana přijat na obor biologie – filozofie, ale o rok později ještě ani dvacetiletý zatčen a odsouzen na jedenáct let pro údajnou protistátní činnost.

Odseděl si osm a půl roku, v jejichž průběhu prošel sedmnácti věznicemi. Ale kriminální léta se pro Josefa Svobodu nestala dobou poroby, nýbrž pravou univerzitou, ve které potkal spoustu skvělých mistrů – teologů, básníků, válečných hrdinů a také skautů.

Čtěte také

K životu nutně potřebuješ svobodu, pochopila rozhlasová moderátorka Jana Klusáková v normalizačním vězení

Po propuštění v roce 1958 vystřídal řadu příležitostných zaměstnání a jeho žádosti o přijetí na univerzitu byly opakovaně zamítány. V roce 1968 emigroval do Kanady a tam konečně mohl dokončit svá studia. Ve svých 44 letech promoval na univerzitě v Edmontonu, působil jako profesor arktické ekologie na torontské univerzitě a třicet let se podílel na výzkumech v Arktidě.

Do polárních končin se poprvé dostal na začátku 70. let na pozvání profesora albertské univerzity, který právě sestavoval tým pro výzkum polární oázy na kamenitém ostrově Devon. Když pak z Arktidy, už jako postgraduální student, o tom napsal domů na Moravu, jeho stárnoucí maminka ho v dopise varovala: „Dej si pozor, aby tě odtud neposlali na Měsíc. Ti Američané jsou všeho schopni.“

Dnes jako emeritní profesor píše Josef Svoboda knihy, pokračuje ve své vědecké práci, zvláště na téma vlivu oteplování klimatu na arktický ekosystém, zabývá se filozofickou interpretací evoluce a pečuje o hudební pozůstalost svého syna Ondřeje, nadaného hudebního skladatele, který předčasně zemřel ve svých sedmadvaceti letech na selhání srdce.

Ondřejova komorní hudba doprovází i otcovy rozhlasové desetidílné Osudy. A v jednom dílu dokonce zazní i fragmenty z jeho jednoaktové opery Martin Středa, která se odehrává v prostředí jáchymovských uranových lágrů – libreto napsal na základě otcova vyprávění.

Přes jobovské rány není prof. Josef Svoboda člověkem tragického životního pocitu. Naopak – je rozvážným šiřitelem naděje a neokázalé radosti, jako když se v arktické polární tundře po dlouhé temné zimě „vrací světlo“, což sám nejednou zažil: „První rozbřesk po dlouhé tmě tam byl opravdu mocný. Za pět minut dvanáct, v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který proletěl po tom osněženém prostoru a bodal do očí a za dalších deset minut zmizel. Eskymáci křepčili. A každý den přibývalo pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.“