Těžký i nádherný život Emanuela Frynty

Na začátku všech trampot, které Emanuela Fryntu v jeho nedlouhém životě potkaly, bylo jedno osudové rozhodnutí. Když nastaly po Únoru 1948 politické čistky na Filozofické fakultě, odešel na protest i Frynta, jeden z nejnadanějších žáků rusisty Bohumila Mathesia, a živil se pak jako překladatel na volné noze. Zásadový, mimořádně náročný k sobě i k druhým – a plný hravosti a nápadů, tak jej charakterizuje jeho žena Ada. Fryntovi sice žili neustále na pokraji chudoby, ale měli kolem sebe věrné přátele, k nimž patřil například hudební skladatel Ilja Hurník, rozhlasový režisér Josef Schwarz – Červinka, Ivan Vyskočil a mnozí další.

Šťastným obdobím byl pro Fryntu konec 60. let, kdy mohl spolupracovat s tehdejším Československým rozhlasem. Pořady nazvané Jen tak se až na jeden zlomek v archivu Českého rozhlasu nezachovaly, cyklus Zastřená tvář poezie zůstal alespoň v písemné podobě.

I když byl Emanuel Frynta velmi pracovitý, překládal z několika jazyků a na jeho literárněkritický úsudek dali mnozí významní autoři, publikování svých vlastních veršů a próz se nedožil. „Nakladatelství Albatros mu jeho básničky vrátilo s tím, že nejsou ani pro děti, ani pro dospělé,“ vzpomíná Ada Fryntová na osudy sbírky Písničky bez muziky. „Rozrušilo ho to tak, že své rukopisy spálil v kamnech.“

V té době už byl Frynta nemocný. Zemřel v roce 1975 v pouhých dvaapadesáti letech a nedožil se tak úspěchu svých hravých veršů, které dnes (i díky hudbě Petra Skoumala) znají malí i velcí.