Terapie neterapie, důležité je vědět, co chci jako režisérka natočit, říká Beata Parkanová o filmu Světýlka
Ve filmu Světýlka se režisérka Beata Parkanová znovu vrací do svého dětství. Po snímku Slovo a divadelní hře Milá Evičko, milý Luďku jde o další vhled do historie její rodiny. Z filmu je jasné, že dětství filmařky nebylo vždycky šťastné. Temné stránky svých dětských let si, jak řekli, připomněli při natáčení i někteří herci – například Veronika Žilková, která hraje babičku, a Elizaveta Maximová ztvárňující rozvádějící se matku.
„Pro mě je to velká práce a velká dřina. To, jestli se kolem toho někde odehrává terapie někde mezi mojí duší a srdcem je spíš v rovině nevědomí. Samozřejmě že to, že odehráváme něco, co jsem prožila, tak to vidím najednou dospělýma očima a pracuji s tím, mohu to ovlivňovat, tak to nějak ty bolesti třeba posouvá. Ale především si musím myslet, že mám dobrý scénář a vím, co chci jako režisérka natočit. Terapie neterapie,“ říká Beata Parkanová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Rozhodněte, která skladba rozezní varhany u sv. Víta. Poslechněte si tři kompozice a jednu vyberte!
-
Carl Jung: Obrazy duše. O hranicích mezi rozumem a šílenstvím, o touze myšlení po diagnostikách
-
John Irving: Svět podle Garpa. Tragikomický světový bestseller v podání Michala Bumbálka
-
Josef Nesvadba stoletý. Poslechněte si povídky průkopníka české sci-fi
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
