Tennessee Williams: Sladké ptáče mládí

8. a 9. března uvedla činohra pražského Národního divadla hru amerického autora Tennessee Williamse Sladké ptáče mládí. Hru, v novém překladu Pavla Dominika, inscenovala režisérka Lucie Bělohradská.

Hra Sladké ptáče mládí je jednou z méně uváděných Williamsových her u nás. Současná inscenace je teprve čtvrtá. A není divu. Příběh gigola Chance Wayna, který přijede do rodného města v doprovodu nebo spíš jako doprovod stárnoucí filmové star, pokusí se obnovit vztah se svou přítelkyní, dcerou z nejváženější rodiny v bigotním jižanském městečku, a který je nakonec vykastrován, je na hony vzdálen běžné životní zkušenosti dnešního diváka. Jenže Tennessee Williams je předně básník a příběh je mu metaforou, skrze níž otevírá nitro svých postav. Chance Wayne se vrací do rodného města s touhou vrátit sladký čas nevinného mládí. Prochází však křížovou cestou marnosti takového snu. Její jednotlivá zastavení - to je výčet Chancevých životních proher. A rovněž Chancovi spoluhráči a protihráči jsou lidé vytržení a vyvržení, zmarnění, lidé na útěku nebo na dně. Lidé s poslední nadějí, že zpověď jim dá alespoň šanci pokračovat.

Herecky inscenaci dominuje Taťjana Medvecká v roli Princezny Cosmonopolis. Medvecká znovu potvrzuje, že je v současnosti jednou z našich nejlepších hereček. Svou filmovou star ztělesňuje s citem pro jemnou a cynickou grotesknost. Jako alkoholem a drogami opojené groteskní monstrum, dravé a rozhárané, které se díky setkání s Chancem probouzí k lásce a porozumění. Vedle Medvecké je to samozřejmě Michal Slaný v titulní roli gigola. Slaný v mnohovrstevnaté postavě Chance akcentuje pocity vzteku a protestu. Těžiště niterného konfliktu tak přenáší do konfliktu se společností v rodném městě a ochuzuje postavu o momenty rezignace i prozření. V podobném duchu vedla inscenaci i režisérka. Bělohradská se výrazněji soustředí na dramatické konflikty mezi postavami. Potlačením nervní a dráždivé atmosféry Williamsovo drama racionalizuje. Básnickou provokativnost postrádají i nadbytečné filmové projekce, popisně doslovující tam, kde se životní obraz postav vlivem alkoholu a drog rozostřuje.

I tak přináší inscenace silný příběh, jehož hodnota ve světě prefabrikovaného televizního štěstí je v jeho vykloubenosti. Pokud divák přistoupí na Chancův příběh narušující a popírající kdekterou společenskou konvenci a pokud se nechá vést příběhy lidských ztroskotání, má šanci zahlédnout v prohře obrození nebo naději. Třeba tu, že v každém člověku cosi odumírá a odumírat má, aby bylo možné pokračovat. A tato šance zdaleka není marná.