Ten, koho milujete, je i vaším katem. Modrovous rozvíjí intuitivní feminismus Studia Hrdinů

Centrálním tématem dramatického díla Dey Loher jsou otázky viny a dávných provinění, která přetrvávají do současnosti. Ve hře Modrovous – naděje žen autorka po svém zpracovává stejnojmennou lidovou povídku o sériovém vrahovi.

Smrtelně romantický nárok na lásku

Ačkoli je ústřední postavou Modrovous, text se kriminalistické lince či otázce vraha nevěnuje, ale soustředí se na vnitřní konflikt postavy slepé dívky, kterou hraje Eva Hacurová. Modrovouse ztvárňuje talentovaný mladý herec Cyril Dobrý a v příběhu se objevují i další ženské postavy, jež hrají Agáta Kryštůfková a Sára Jan Märcová.

Z představení Modrovous – naděje žen|foto:Studio hrdinů

Právě postava slepé dívky se pro Horáka s Pěchoučkem stala i inscenačním klíčem. „Dívka, která se velmi hluboce, osudově a nešťastně zamiluje, a nejen že se za tu lásku stydí, ale má velké pocity viny za to, že své city projeví,” říká Michal Pěchouček. „Slepá se provinila tím, že se zamilovala do tohoto muže. To je základní korpus. Ten se pak cyklí a vzniká defilé marných pokusů a zároveň absolutního nároku na lásku, která je spojená s tím, že ten, koho milujete, je i vaším katem. Je to velmi romantický nárok na lásku.”

Slepota v kontrastu s barevností posiluje pocit vizuální disharmonie

Samotná slepota se pro celý tvůrčí tým stala do mnoha stran rozbíhajícím symbolem. „Pro mě během zkoušení vyvstalo, že slepotu mohu používat jako ženský zvrácený nástroj vlivu na muže,” prozrazuje v Artcafé svůj přístup k postavě herečka Eva Hacurová. V kontrastu s principem slepoty je výrazná právě výtvarná složka scénografie.

Model domu, který stojí na jevišti, reprezentuje tělo se všemi jeho orgány a zároveň se jedná o další postavu inscenace.|foto:Studio hrdinů

Na jevišti stojí zmenšený model jednoho konkrétního domu, který podle Pěchoučka reprezentuje tělo se všemi jeho orgány a je současně další postavou inscenace. Kromě všudypřítomné okolní černé barvy, v představení figurují ještě fialová a oranžová. „Bažili jsme po nějaké barevné nepravděpodobnosti, protože ta hlavní postava o sobě tvrdí, že je slepá. Jdeme z nepravděpodobné krásy do syrovosti, protože jak s tím, jak se hra postupně stává temnou groteskou, opouštíme počáteční psychologizaci,” vysvětluje Pěchouček.

Tandem Horák–Pěchouček a jejich „intuitivní feminismus“

Tvůrci nové inscenace ve Studiu Hrdinů nešli proti textu, jak u nich bývá zvykem. „I když má text složitou strukturu, je velmi přehledný. Vyzýval nás k jiné práci, než jsme zvyklí, k více psychologičtější a sdělnější k divákovi,” prozrazuje Michal Pěchouček. „Vzhledem k naší práci, kterou jsme nazvali intuitivní feminismus, jsme dostali možnost toto naplnit. Protože dříve jsme spíše feminizovali určité texty, z mužských postav jsme dělali ženské, měli jsme nějakou naší strukturu, kterou jsme ale divákovi trošku odepírali, nechtěli jsme nic vysvětlovat. Teď má divák od začátku představení vědět, jaká hra se hraje.“ 

Poslechněte si celé ArtCafé, kde hrála hudba podle výběru Pavla Klusáka a mluvilo se o audiovizuálních projektech Jeremyho Shawa.