Temný případ nikdy nebyl o případech. Proč třetí pokračování True Detective zapadlo?

True Detective (Temný případ), 3. řada
True Detective (Temný případ), 3. řada

Po narychlo splácané druhé sezoně přišel hlavní tvůrce slavného seriálu True Detective Nic Pizzolato se solidním pokračováním. Velký ohlas u diváků nevzbudil. Jedinou ikonickou sezonou zatím zůstává ta první.

Český název Temný případ seriálovou antologii True Detective moc nevystihuje. Od začátku se víc soustředí na svoje postavy než kriminální zápletky. Třetí řada naplňuje tenhle model nejradikálněji, začíná únosem dvou dětí v arkansaských horách, končí však jako příběh o partnerství detektiva Hayese a jeho manželky. V tomto textu nabízíme kontextové ohlédnutí za všemi třemi dosavadními sezonami.

True Detective (Temný případ), 1. řada

Kultovní seriál plný zlověstných symbolů

Rozhovory nihilisty Cohlea (Matthew McConaghey) a obyčejného kluka s velkým přirozením, jak sám sebe popsal Hart (Woody Harrelson), byly v první sezoně True Detective asi to nejzábavnější. Seriál byl tehdy skutečně fascinující, až do poslední epizody spoustu z nás přiměl věřit, že zlověstné symboly a svědectví zubožených obyvatel vytěžené Louisiany přivedou dva detektivy na stopu něčemu, co jsme v televizní detektivce ještě neviděli. Nakonec se to nestalo. Nic Pizzolato se vytasil s pár stopami vedoucími ke komplotu několika zvrácených lokálních politiků a lidské zrůdě, za kterou se Cohle s Hartem v závěru pustili zlověstným labyrintem, pak si poplakali a smířili se sebou i svými životy.

Umístění příběhu do zamořené krajiny „posledního státu americké federace“ vybízelo k tomu, aby byl Hartův nezájem a Cohleův smutek interpretovány jako reakce na stav světa. V době uvedení seriálu (2014) se sice teprve schylovalo ke zvolení prezidenta Trumpa, brexitu nebo mainstreamovějšímu uvědomění environmentálních problémů, období poptávky po temných nihilistických příbězích, které hollywoodským narativům dominovaly nejpozději od Temného rytíře, ale vrcholilo.

True Detective zapůsobil i díky režii Caryho Fukunagy, který si (přes Pizzolatův nesouhlas) prosadil i šestiminutovou nepřerušenou sekvenci, ve které Cohle prochází skrz jednu z mnoha zdejších drogových byznysem řízenou čtvrtí. Mezi obrazy a scénami, z nichž některé by klidně zapadly ve standardní kriminálce, hororu nebo westernu, zasvítila realistická, šest minut střihem nepřerušená pasáž, která dala najevo, že nejsme v něčí vybledlé vzpomínce nebo špatném snu, ale ve Spojených státech roku 2014.

True Detective (Temný případ), 2. řada

Co dělá detektiva (anebo člověka) dobrým

Přes dojem naléhavé aktuálnosti se ale hlavní autorské dvojici povedlo vytvořit nadčasový seriál, jehož prostorové zasazení část publika vnímá jako čistě žánrové. Pizzolato, původně spisovatel a univerzitní vyučující literatury z Lousiany, tehdy vytvořil rámec, který použil i v dalších dvou sezonách antologie. O samotné zločiny nikdy nejde, případy pokaždé fungují jako zlomové řetězy události v životech detektivů, stávají se jejich obsesemi a následně prostředkem smíření se zkaženým světem nebo jejich koncem. Úpadek světa vždy usnadňují nebo přímo způsobují nejvýznamnější instituce (církev a stát), skrze jejichž struktury v seriálu mocní zneužívají ty nejslabší. Všechna tři vyprávění si pohrávají s otázkou, co dělá detektiva (člověka) dobrým. 

True Detective (Temný případ), 3. řada

Je znát, že Pizzolato má, možná paradoxně, rád happy endy a jeho příběhy jsou lepší, pokud končí dobře. Druhá sezona se liší prostředím velkoměstského podsvětí místo periferních „vzpomínek na města“. Los Angeles tu ale na rozdíl od kriminálek Michaela Manna, které atmosférou připomene asi nejvíc, reprezentují uzly obřích dálničních křižovatek a jiná „nemísta“. Po úspěchu první sezony, která těžila ze zasazení starých klišé do současného, hollywoodskými příběhy opomíjeného koutu Ameriky, ale seriál působil zaměnitelně. Hlavním problémem ale byla zkratkovitost scénáře. Mimo seriál se odehrála tak velká část kriminální zápletky (byla jen v rychlosti převyprávěna), že se jediným smyslem vyprávění zdálo v závěru dostatečně dramaticky poslat své postavy na onen svět. Podivně snaživou reakcí na (podle mého nespravedlivou) kritiku ženských postav v první sezoně pak bylo genderové rozložení jejich osudů. Muži skončili mrtví, dvě těhotné ženy odjely dávat nové životy někam do méně upadlého kraje.

True Detective (Temný případ), 3. řada

Rodina je základ státu

Třetí sezona přinesla začátkem letošního roku opět spoustu povědomého. Dva policisty zvyklé vést závažné hovory v autě, tvrdě působící krajinu pohoří Ozark, zneužitou „white thrash“ rodinu a dojem, že všechny důležité postavy Nica Pizzolata definují traumata. V první epizodě projíždí v dlouhé hypnotické slow-motion sekvenci arkansaským zapadákovem na kolech dvě děti. Případ jejich zmizení dostane na starost detektiv Wayne Hayes (Mahershala Ali) a jeho parťák Roland West (Stephen Dorff), svým způsobem jej ale vyšetřuje i Hayesova manželka Amélie (Carmen Ejogo), místní učitelka, která o něm napíše dokumentární román. Pizzolato však následně místo postupného odkrývání souvislostí divákům ukazuje různé fáze vyšetřování ve vzpomínkách toho nejméně spolehlivého vypravěče, zestárlého Hayese trpícícho výpadky paměti a orientace. Neprovází diváka případem, ale různými zákoutími Hayesova mozku.

True Detective (Temný případ), 3. řada

Amélie Hayesová je protipólem svého muže (v otázce náhledu na případ i samotnou existenci) podobně jako byl Hart opakem Cohlea. Zatímco detektivovo svědomí poznamenané zkušeností z Vietnamu mu velí brát případ smrtelně vážně, vitální Amélie si své amatérské vyšetřování skoro užívá. Přesto, že i Hayesův vztah s parťákem Westem je v příběhu důležitý, ústřední je nakonec manželská dvojice. Až doteď se zdálo, že esencí pravého detektiva je přijetí povinnosti dotáhnout případ do konce, i kdyby to mělo znamenat smrt. Tentokrát Pizzolato svým hrdinům umožní naopak zříct se zodpovědnosti a prožít tak (relativně) šťastný život. Původní koncept tak trochu postavil na hlavu.

Má cenu napravovat svět?

Divákům, soudě podle nevýrazného ohlasu, poslední sezona True Detectiva moc neutkvěla. S mánii, kterou rozpoutala první řada seriálu, se ohlas nedá srovnávat. Částečně za to zřejmě může Pizzolatův způsob vyprávění, mnoho důležitých informací zadržuje až do konce, neustále diváky svádí na falešné stopy, mate a vybízí k chrlení nejrůznějších teorií o případu. Přesto se podle mého autorovi povedlo něco velmi nevšedního, když se rozhodl příběh zakončit volbou dvou manželů nenechat si temnotu zasáhnout do života. Sezona působí jako meditace o tom, jakou cenu má snaha napravit svět.

Ze seriálu Temný případ (True Detective)

Dobře Pizzolato naložil s možností, kterou mu dala účast fascinujícího Mahershaly Aliho v seriálu. Policista měl být původně běloch, jeho příslušnost k menšině autor využil v popisu vztahu mezi Hayesem a Westem, jeho pozice u policie i jeho osobnosti. Reálnou brutalitu americké policie připomíná věta „nemůžu dýchat“ vyslovená jedním ze zadržených, připisovaná reálné černošské oběti policejního násilí Ericu Garnerovi. Tentokrát je však černoch jedním z policistů. Některé recenzenty fascinovalo i vizuální zpracování seriálu, metaforické záběry, kterými se v některých epizodách naznačuje, jak funguje Hayesovo zmatené vnímání reality. Účast několika režisérů (2 epizody režíroval sám showrunner) ale seriálu neprospívá tak, jako jeden Cary Fukunaga v první sezoně.

03414529.jpeg

V neprospěch třetího pokračování Temného případu hrají i další okolnosti. Od premiéry první sezony tolik let neuběhlo, zdá se ale, že poptávka po temných příbězích už zřejmě kulminovala. Pobrexitový svět, který musel začít brát vážně postavy jako je Donald Trump, se v obrazech rozkladu a bezvýchodné atmosféře už tolik nevyžívá. Seriálová nabídka navíc mezitím tak nabobtnala, že se málokterému titulu podaří zaujmout tak velké publikum a fanouškovský zájem, jako se to povedlo první řadě. První True Detective se trefil do nálady a období hladu po kvalitních seriálech. Po pěti letech se zdá, že máme temných případů už dost.