Suburbicon. Clooneyho antirasistické Fargo pro chudé

Spot stylizovaný v retro duchu, plný hřejivě barevných, idealistických obrázků a tezí o ráji na zemi dá okamžitě vzpomenout na obdobně pojatou úvodní titulkovou sekvenci z L. A. Přísně tajné: oba výjevy jsou do nebe volajícím pozlátkem, které má předestírat ironický komentář k tomu, čeho bude divák v následujících minutách svědkem. Zatímco kultovní snímek Curtise Hansona podle předlohy Jamese Ellroye demaskoval vykonstruovaný obraz idylického života v Los Angeles – městě andělů, božských filmových hvězd a příkladných strážců pořádku, Suburbicon odhaluje pravou tvář navenek dokonalého života na prosluněném předměstí obývaném spořádanými příslušníky bělošské střední třídy – usměvavými hospodyňkami, jejich tvrdě a poctivě pracujícími manželi a vesele skotačícími, nikdy nestrádajícími dítky.

Jak byl řekl senzacechtivý bulvární novinář Sid Hudgens z Hansonova filmu, „ale v tom ráji jsou potíže...“ Sluníčková komunita místních se hned na začátku projeví jako rasistická, když s rozhořčením přijímá fakt, že se mezi ně přistěhovala rodina Afroameričanů a okamžitě se mezi nimi zvedne vlna nevole. U jejich sousedů vzápětí iluzi Suburbiconu jako bezpečného ráje zbortí loupežné přepadení, při němž zemře matka od rodiny. Na otázku, jak spolu tyto dvě události souvisí, jíž takto rozehraná expozice ve zvídavém divákovi vyvolá, se však těžko hledá odpověď. V podstatě totiž celou dobu sledujeme dva odlišné filmy, které vedle sebe jednoduše nefungují: v prvé řadě skutečnou událostí inspirované apelativní drama o problematice rasové segregace, která je v americké společnosti hluboce zakořeněna, a v řadě druhé nadsazenou hříčku o nevydařeném pokusu o dokonalý zločin, jež v sobě nezapře jasné stopy coenovské poetiky.

Suburbicon|foto: Bioscop

Právě bratři Coenové totiž stáli na počátku produkční historie filmu, respektive jejich řadu let odložený scénář, kterého se ujal režírující George Clooney a jeho dlouholetý spoluscenárista a společník ze SmokeHouse Pictures Grant Heslov. Zápletka à la Fargo o chlapíkovi ze zdánlivě spokojené rodiny, loserovi a tak trochu idiotovi v jednom, který si najme zločince, aby ublížili jeho ženě a on tak inkasoval peníze z výkupného/pojistky, je těžištěm příběhu, na nějž se nabaluje další série absurdních nehod a přešlapů. Clooney s Heslovem ale jakoby tyto coenovsky ostré hrany obrousili a údernost jejich specificky ztřeštěné komiky rozmělnili onou přidanou, alarmující linií o černošské rodině, které je konstantně ubližováno a v níž jdou rozpoznat Clooneyho tendence ke společensko-politickým komentářům.

Suburbicon|foto: Bioscop

Film tak neustále přepíná mezi dvěma paralelně rozvíjenými liniemi, aniž by to mělo svou vnitřní logiku a koherenci – zvlášť když každá má úplně jinou atmosféru. Díky tomu se emocionálně nenapojíme na lynčované sousedy, které de facto scénář nenechá promluvit, a stejně tak se nemůžeme naplno ponořit ani do absurdní hry Matta Damona coby intrikujícího pana Lodgera, jenž se rozhodl zbavit manželky, aby mohl žít s její sestrou-dvojčetem. Film exponuje řadu postav, jejichž potenciál nevyužívá – ať už je to dvojice nájemných zabijáků, vyšetřující policista, který se z příběhu vytratí tak náhle, jako se v něm objevil, či Lodgerův syn, jehož perspektivu pohledu se nám tvůrci několikrát snaží přiblížit. On je totiž jediným spojovníkem s utlačovanou rodinou ze sousedství – jeho přátelství s černošským chlapcem však rovněž postrádá potřebnou hloubku. A tak místo, aby se napětí paralelně budované v obou příbězích stupňovalo, vzájemně se brzdí.

Suburbicon|foto: Bioscop

Jestli mělo být pointou, že něco tak bulvárně fascinujícího, jako je chladnokrevná vražda manželky (a dalších členů rodiny), nás konstantně rozptyluje od společensky závažného problému, který se odehrává hned vedle a my ho díky tomu přehlížíme, děje se to spíše naopak: coenovsky příznačně nastavený absurdní svět nefunguje díky Clooneyho apelu o rasismu, který ho stále narušuje a vytváří tak disproporční dílo, jež v divákovi bohužel nezanechá hlubší stopy.