Stručně, prosím? Tomki Němec, Havel, DOX

Více než tři stovky fotografií Tomki Němce a Bohdana Holomíčka doplní umělecky zpracované, dosud nezveřejněné filmové dokumentární záznamy, jejichž autorem je dokumentarista Petr Jančárek.

Expozice stručně nazvaná „Havel“ představuje fotografie Tomkiho Němce, který byl dvorním fotografem prezidenta Václava Havla v letech 1989 - 1992 a znovu byl přizván do týmu fotografů dokumentujících oficiální život prezidenta v letech 1997 až 2013. Druhým, dalo by se říci „neoficiálním“ fotografem, jehož snímky jsou vystaveny, je Bodan Holomíček, který se s Václavem a Olgou Havlovými seznámil už v roce 1974 a od té doby se stal dokumentátorem společenských a kulturních akcí nejen na jejich venkovském sídle Hrádečku.

Havel, vernisáž výstavy v Centru současného umění DOX |foto: Jan Slavík

Havel, vernisáž výstavy v Centru současného umění DOX |foto: Jan Slavík

V roce 2001 vydal knihu, která přinesla výběr snímků z Havlova prvního prezidentského období. Dvakrát byl oceněn v soutěži World Press Photo. V letech 2009–2014 fotografoval Karla Schwarzenberga a dokumentoval kampaň první přímé volby prezidenta v České republice.

„Asi všechno, co si člověk může přát,“ odpovídá Tomki Němec na otázku, co pro něj znamenala možnost pracovat pro Václava Havla, „protože já jsem k němu měl nesmírný obdiv až trému – mně bylo 26 let a on byl naprosto normální a možná, že já jsem v té době nebyl tak normální, jako byl on. Myslím tím, že jsem ten odstup držel, že to bylo zbožštění. Byl to člověk, který mi hodně otevřel obzory a který dokázal svou normálností a svým způsobem dělání si legrace sama ze sebe, ve mně nastartoval nějaké procesy. Samozřejmě jsem vděčný za to, že nás dostal tam, kam nás dostal, to znamená na západ a do těch struktur, kde naštěstí doposud jsme, jako je NATO a Evropská unie.“

Rozdíl mezi oficiální fotografií a snímkem zachycující člověka ve chvílích oddechu„Oficiality jsou vždycky těžké, protože musíte dodržovat nějaká pravidla hry a protokolů, ačkoliv naštěstí Václav Havel v devadesátých letech ten protokol nebral tak vážně, takže ho porušoval, což tady není vystavena ta fotka, když se zapalují s Olgou Havlovou cigaretu bezohledně před tou islandskou prezidentkou, která tak povznešeně s úsměvem na ně kouká. Nicméně, mně šlo vždycky o nějaký přesah fotografie a dostat z těch oficialit něco, co je jakoby o stupeň víc, než jenom záznam, tak to bylo samozřejmě velmi těžké. Nicméně, fotografovat ho nebylo jednoduché, ale jak jsem řekl, já jsem zpočátku s ním byl hodně v situaci, kdy jsem s ním byl sám, tak jsem byl poměrně ztrémovaný.“

Vaclav Havel by Tomki Nemec, Photographs Praha, prosinec 1989 |foto: © Tomki Němec

Vzhledem k charakteristice osobnosti Václava Havla potvrzuje Tomki Němec pocit, že český prezident byl obdivovaným člověkem, ale zároveň byl úplně sám: „Ano, to je můj osobní pocit, ale možná taky v tom hraje i ten časový odstup od věci. Já, když se na ty obrázky dívám, hlavou se mi honí ty situace naživo, napadá mne, že tím, jak byl výjimečný, tak mně připadá, že těch opravdových kamarádů, přátel - ale to platí asi pro každého - člověk má minimum. Že někdy mi ale připadal osamocen, to každopádně, ale jak říkám, je to můj pocit a vůbec se to nemusí zakládat na pravdě.“

Těžký výběr, veselý chlapík Havel a fotograf téměř v rodiněZ různých příležitostí vzpomíná Tomki Němec: „Moc rád vzpomínám na jeho laskavý humor a celkově, protože to byl člověk, který si uměl za sebe sám dělat legraci, nebral se moc vážně, i když občas samozřejmě jako ješitný chlap ano, ale ve své podstatě to byl ´veselej chlapík´, který nějakou přirozeností a extrémní slušností vás dokázal dostat třeba i tam, kam byste nechtěl, ale vlastně to bylo vždycky velmi milý. Já jsem s ním strávil intenzivně tolik času, jako kdyby byl v rodině, kdyby to byl rodinný příslušník nebo člen klanu nebo kmene, takže mně schází i tak, že když si na něj, ne třeba denně, ale každopádně týdně určitě, vzpomenu, tak je to, jako kdyby vám odešel někdo z rodiny. Jenom tím věkem, on byl o generaci starší, tak třeba jsem nenašel odvahu, ačkoliv mi třeba mnohokrát nabízel tykání a podobně, tak jsem tu odvahu zkrátka nenašel.

Vaclav Havel by Tomki Nemec, Photographs |foto: © Tomki Němec

Já jsem si nikdy nehrál na to, že bych byl jeho přítelem, kamarádem, ale nějaká vazba tam evidentně fungovala, když si mne pustil tak blízko, jak si mne pustil a za to jsem nesmírně rád a taky bych ho nikdy svými obrázky nechtěl nějakým způsobem zraňovat nebo vulgarizovat nebo něco podobného.“