Stromu zbývá naděje
Sedmá kniha, kterou prof. P. Tomáš Halík splnil svoji již tradiční každoroční „povinnost“ a jak sám říká „samovýrobu“ vánočních dárků, má ve svém názvu – „Stromu zbývá naděje“ - asi jedno z nejpodstatnějších slov křesťanské zvěsti. Zároveň je pojem „naděje“ možná výrazem nejtíže srozumitelným. Nejde o nějakou chiméru? Kněžské řeči? Je vůbec možné v době, která navíc všemožně skloňuje pojem „krize“, najít nějakou smysluplnou cestu a propojení právě k „naději“? A chce o ní svět slyšet? Zacílení pohledu na krizi jako předstupeň naděje – to je asi ústřední poselství, které mělo být touto knihou sděleno. Nakolik je možné, aby se podařilo ho vyslovit?
Tentokrát jde opět o knihu esejů. Ty ostatně i v předchozích publikacích převažují, kázání a přednášky byly spíš ozvláštněním řady. Právě forma eseje, zdá se, je Halíkovi nejbližší a pro zamýšlené rozvažování nejvhodnější. I z toho důvodu by možná čtenář oželel „Úvodní poznámku“, ve které mu pan profesor poněkud familiárně radí, kterou kapitolu přeskočit, pokud není zběhlý ve filosofii, a kterou naopak výběrově číst, jestliže hledá „duchovní četbu“. Jak řekl Tomáš Akvinský: „Přílišná familiárnost budí pohrdání.“ A tak i rozverné doporučení by mohlo čtenáře spíš vylekat a odpudit. Ale, koneckonců, je zde řečeno: „Tedy nejprve naprosté většině čtenářů doporučuji nezdržovat se ani touto úvodní poznámkou…,“ proto bude lépe poslechnout a postoupit k textu samotnému.
Patnáct esejů zde, jak už bylo řečeno, propojuje slova „krize“ a „naděje“. To druhé je ústřední, k němu a od něj autor vychází a posléze je zřejmé, že to první je jak v duchovním, tak v běžném životě vágnější či abstraktnější, a to i přesto, že úvodní zamyšlení o křesťanské naději („Ground Zero: Naděje v bodě nula“) je především úvahou o jejím současném neutěšeném stavu. Ale je evidentní, a profesor Halík to jasně formuluje, že skrze krizi je právě naději možné nahlédnout. Že krize funguje jako přirozený předstupeň. Nejen proto, že v bolesti a útlaku se člověk k Bohu a záchraně upíná nejsnáze a nejúžeji, ale že právě v takových okamžicích všechno předešlé katedrové či kazatelnové filosofování krystalizuje do srozumitelných pojmů.
Také proto je jedním z textů, o něž je většina těchto úvah opřena, encyklika Benedikta XVI. „Spe salvi“ („O křesťanské naději“). Myšlenky „filosofa krize“, Friedricha Nietzscheho, které Tomáš Halík s velkou oblibou komentoval dříve, v této knize zůstávají v minimu. Ostatně celé dílo působí především jako restituce pojmu „křesťanská naděje“ jako té, která o krizových bodech – rozuměj o okamžicích zdánlivě totální ztráty - ví své. A záštitou se autorovi stávají jak analýzy výrazů společenských („doba postoptimistická“), psychologických („krize životního poledne“) nebo historických (holocaust, 11. září). Nejsou to závěry nijak nové či originální (i když jsou zde občas jmenovaní filosofové a teologové v překladu zatím českému prostoru neznámí) – krize modernity, ztráta vůle ke smyslu, zážitková spiritualita - v jednotlivostech často skloňované pojmy s kódy post-postmoderně vymezeného ducha doby. Ostatně asi nejatraktivnějším myslitelem je v tomto ohledu v současnosti Slavoj Žižek, jehož jméno se často objevuje i v Halíkově knize.
Kouzlo publikace „Stromu zbývá naděje“ je však především v propojení, či lépe, v převedení, provázání významů světského a křesťanského prostředí. Není to řeč jen pro znalce nebo angažované, jen pro katolíky nebo jen pro hledající. Halík šťastně nekádruje, neohromuje, ale mluví ke všem stejnou řečí; nestydí se za svatého Antoníčka, ale zároveň nezapírá zkušenost a inspiraci z předních britských univerzit. Otevírá téma, nabízí cestu: „Naděje, víra a láska, tento ´provázek trojpramenný´, je to jediné, čeho se můžeme zachytit, abychom nepodlehli závrati, když nám život ukáže něco z toho, co v dešti bolesti i v bouři Hospodinova oslovení zahlédl Boží služebník Jób.“ Dodává odvahu bez ostychu: „Bůh je kontext našeho života…“; a v souladu s názvem a tématem své knihy, dodává i naději. Mezi jiným i tu k dobrému čtení.
Tomáš Halík, „Stromu zbývá naděje. Krize jako šance“, NLN, Praha 2009, str. 237.