Strakonický dudák na Kladně

11. únor 2002

Tylova Strakonického dudáka sice na jedné straně uznáváme jako stěžejní dílo české klasiky, na druhé ho ale většinou s nepřiznaným despektem považujeme jen za národní báchorku, která může při troše neopatrnosti glorifikovat tradiční české zápecnictví. Jiří Fréhar se právě nad přívlastkem národní zamyslel a postavil na tom svou režijní koncepci.

Tyl psal své hry v době, kdy se české obecenstvo učilo chodit na česká představení. Fréhar svého Dudáka přesunul do doby, kdy se český společenský život už plně rozvinul, ale neztratil buditelský punc. A kde bylo centrum tohoto života? Samozřejmě v městských a obecních sokolovnách, kde se tužilo tělo, zpívalo, tančilo, recitovalo i hrálo divadlo.

J.K.Tyl

Kladenský Strakonický dudák proto začíná nástupem Sokolů (zdaleka ne pouze ztepilých) a švarných Sokolek, které předvádějí své sestavy na lavičkách, žíněnkách i na pódiu. Tělocvičné nářadí nás pak provází celou hrou. Je využíváno kromě hereckých akcí také při proměnách různých prostředí, pro něž výtvarník Jan Dušek zvolil odpovídající tradiční materiály, jako je sláma, provazy atd. Postavy hry navíc vypadají, jako by přímo vystoupily z původní malované Wenigovy opony, která se přímo váže k místnímu spolkovému životu. To znaměná, že nejsou nijak parodovány ani naivizovány. Herci k nim naopak přistupují otevřeně, s pochopením a důvěrou. Samozřejmě tady nejde a ani nemůže jít o nějaké hlubší psychologické studie. Charaktery jsou vytvořeny několika přesnými, jasnými a pevnými tahy, často ovšem jinak, než jak jsme z dosavadní inscenační praxe zvyklí.

Zvolený princip skvěle funguje ve všech reálných scénách, problémem je ale rovina pohádková. Kupodivu lesní panny, které ve svých kouzlech nezapřou sokolské cvičební nářadí - stuhy, se do kladenského lesa předminulého století docela dobře hodí. Z celku inscenace však zcela vypadává orientální obraz, kterému chybí v této koncepci logika i napětí. Tady se jedinkrát objeví lehce karikaturní tóny a režisér podlehne nástrahám exotického harému s eunuchy a lepými huriskami stejně jako Švanda. Vpád hrdinného Alamira, který se chce pomstít za ztracenou lásku i moc, nepůsobí totiž nijak zvlášť nebezpečně. Pak ale není dost jasné, proč Rosava musí vykoupit svého syna z vězení za cenu tak velké osobní oběti.

Ondřej Kavan hraje Švandu dudáka výrazně dramaticky. Není to žádný naivní jinoch okouzlený cizáckým pozlátkem. Spíše fanfaron, který se chová trochu nezodpovědně, ale také trpce nese znamení svého nejasného původu. Tenhle citově nevyrovnaný Švanda chce výletem do světa léčit hlavně bolesti své vlastní duše. Začarované dudy potom zahodí proto, že jsou pro něj symbolem jeho zásadního selhání, které už nechce nikdy opakovat. Jistě mu v tom pomůže i energická Dorotka Lenky Zbrankové, která je pravou dcerou svého nekompromisního otce. Pro Švandu mezi duchy na šibenici se vydá, až když vše uváží a rozhodne se za svou lásku bojovat. Zajímavý je také Kalafuna Jana Krafky, mnohem mladší, než jsme zvyklí, žádný šantala a rozumbrada, ale dobrý muzikant a skutečná hlava rodiny, který dokáže zkrotit i svou zbrklou a nerozvážnou ženu Kordulu. Pantaleon Vocilka Lukáše Homoly se Švandovým pragmaticky přizpůsobivým souputníkem a příživníkem z nutnosti. Není to žádný velký formát, musí se pořádně ohánět, aby si vydobyl místo na slunci. Starý dudák Tomáš Vladimíra Volka pak vnáší do inscenace potřebný patos, který jí dává nadčasový rozměr.

Zdánlivě prostá kladenská inscenace vychází z velmi promyšlené a zřetelné režijní koncepce. Strakonický dudák se po šťastném rozuzlení všech osudových peripetií vrací do sokolovny. Obyčejná národní báchorka přesvědčuje dojaté diváky o tom, že je ve skutečnosti dílem velkého dramatika, který zdaleka nepatří jen do zaprášených dějin českého divadla.

autor: Jana Paterová
Spustit audio