Století českého divadla. Vybíráme kanonická díla moderní české státnosti
Jak rozhodnout o tom nejlepším, co se za posledních sto let událo nebo bylo vytvořeno v českém divadle? Zvláště jedná-li se o umění spjaté s okamžikem vzniku, umění efemérní nikoli trvalé? Navíc divadelní artefakt – inscenace – je syntetickým tvarem, ve kterém se sbíhají výtvarná, hudební, literární či dokonce filmová složka a v první řadě herectví.
Veřejná debata k vltavskému projektu Kánon100 v oboru divadlo bude 23. června od 17 hodin v Podkroví Klicperova divadla v Hradci Králové v rámci festivalu Divadlo evropských regionů. O historii i současnosti českého divadla bude hovořit Veronika Štefanová s teatroložkou Evou Kyselovou a teatrology Martinem Bernátkem, Miloslavem Klímou a Petrem Christovem. Rozprava se bude natáčet a v sestřižené podobě se později objeví také ve vysílání Českého rozhlasu Vltava.
Proto všechno je těžké rozhodnout, jak definovat nejvýznamnější počiny v kontextu posledních sto let českého divadla. Má to být dílo dramatické, nebo snad inscenace? Má se jednat o umělce jako jednotlivce nebo instituci, či snad celou divadelní etapu? Nakonec jsme se rozhodli oslovit teatrology a teatroložky napříč Českou republikou s tím, aby vybrali deset fenoménů, které podle nich v rámci 100 let rezonovaly nejvíce a měly na vývoj českého divadla zásadní vliv. Mezi nominovanými se objevili nejen dramatici, režiséři, scénografové, choreografové, herci či loutkoherci, ale také soubory a divadla nebo i na svou dobu pokrokové divadelní postupy.
Není divu, že se mezi deseti nejvýznamnějšími objevilo jméno Alfréda Radoka. V postupech Laterny magiky ohromil návštěvníky československého pavilonu na prvním poválečném Expu v Bruselu 1958 a manifestoval syntézu divadla a filmu do podoby, která ohromila celý svět.
Do první kanonické desítky se dostal i režisér Karel Hugo Hilar, který rozhodným způsobem formoval naši divadelní kulturu od desátých let do poloviny třicátých let dvacátého století. Jako představitel českého jevištního expresionismu dovršil emancipaci divadelní režie a její moderní pojetí.
Od expresionismu se v Kánonu100 posouváme blíže avantgardě a jednomu z jejich nejvýraznějších reprezentantů Emilu Františku Burianovi, který pracoval s objevným principem theatergraphu, jenž rozvinul se scénografem Miroslavem Kouřilem ve svém divadle D na konci třicátých let dvacátého století. Stejně novátorský byl při práci s hudbou jako součástí inscenace – přišel s tzv. voice bandy. Kromě scénického syntetismu, Burian stavěl také celé divadlo jako společensky potřebnou instituci, která vychovává divadelníky i diváky. Byl hlasitým představitelem angažovaného divadla.
Svou pozici si v Kánonu100 právem vydobylo i Osvobozené divadlo, jehož historie se začíná ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století, jakožto místa, kde bujela divadelní avantgarda a kde se formovaly režijní a choreografické osobnosti – Jiří Frejka nebo Milča Majerová – a hlavně místa, kde vzniklo syntetické a lidové divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, jejich svérázný slovní humor a později i politická satira.
- Výsledky hlasování:
- Alfréd Radok
- Otomar Krejča
- Divadlo Na zábradlí a éra Jana Grossmana
- Karel Hugo Hilar
- Emil František Burian
- Osvobozené divadlo
- Josef Topol
- Divadlo Husa na provázku
- Václav Havel
- Josef Krofta
České divadlo druhé poloviny dvacátého století významně formovaly silné režijní osobnosti. Především tedy Otomar Krejča ve svém Divadle za branou, jehož tvář určoval i dramatik Josef Topol. Byla to scéna s vyhraněnou dramaturgií, divadlo jako dílna, jako tvořivý organismus. V šedesátých letech v Divadle Na zábradlí nelze opomenout éru Jana Grossmana, režiséra, dramatika a divadelního teoretika. V letech 1962 až 1968 se stal uměleckým šéfem činohry. V roce 1964 režíroval vlastní adaptaci Krále Ubu Alfréda Jarryho se skvělou dvojicí – Janem Libíčkem a Marií Málkovou a o rok později hříčku Václava Havla Vyrozumění. Jméno Václava Havla jakožto dramatika nelze od Divadla Na zábradlí šedesátých let také odtrhnout a stejně tak ani od Kánonu100, v němž figuruje.
Dalším zástupcem malých scén v Kánonu100 je Divadlo Husa na provázku, které bylo v sedmdesátých letech vrcholným reprezentant třetí, „normalizační“ generace české divadelní avantgardy a představitelem divadelního experimentu.
V českém divadelním Kánonu100 je přirozeně přítomen i zástupce českého loutkového divadla, a tedy Josef Krofta, režisér zejména v divadle DRAK v Hradci Králové. Z českého loutkářství učinil fenomén moderního divadla po celém světě.
Co z magie těchto divadelníků a souborů zůstalo v českém divadle dodnes? Jsou vzorem, nebo již divadelním skanzenem? A kolik z jejich vlivu přešlo na další a současně tvořící české divadelníky? Čím se podle odborníků stává jejich divadelní dílo kanonické a podle jakých kritérií to můžeme posuzovat?
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
