Stíny věcí. Portrét výtvarníka Jána Mančušky

Ján Mančuška v newyorském Muzeu moderního umění, 2009
Ján Mančuška v newyorském Muzeu moderního umění, 2009

Dokument o tvorbě vizuálního umělce, výtvarníka Jána Mančušky, držitele ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2004, který zemřel ve svých 39 letech.

Instalace, videa, záznamy performancí, výtvarná práce s texty, divadelní hry, tvorba ve specifických prostorách. Vizuální umělec Ján Mančuška měl široký umělecký a žánrový záběr, vysokou prestiž a byl často zván na významné mezinárodní přehlídky současného umění. Archiv umělců AVU Praha, vědeckovýzkumné pracoviště, krabice se štítkem Ján Mančuška. Osud umělce v papírové krabici. Tak začalo natáčení dokumentu.

Nepřikrášlená intimita na retrospektivě Jána Mančušky

Na konci 90. let působil Mančuška spolu s Josefem Bolfem, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem v umělecké skupině Bezhlavý jezdec.

Potkali jsme se u profesora Kokolii. Potkali jsme se tam s Josefem Bolfem, Honzou Šerých, Jánem Mančuškou. V letech léta 95-96 jsme začali řešit ambice, jak se vymezit vůči umění osmdesátých a devadesátých let, jak něco sami způsobit v současném umění.
Tomáš Vaněk

Ján Mančuška: Nerada chodím na záchod někde jinde než tady

Nejprve se Mančuška věnoval malbě a kresbě, pak ho začaly více zajímat konkrétní předměty a nejbližší okolí, které konceptuálním způsobem přenášel do galerijního prostoru.

Jáno měl fragmentární přístup k sestavování sdělení, plochu pojednával z malejch flíčků. Fragmentarizace byla pro něj typická, sestavoval věci z brček, nitek, hřebíčků. Janova práce byla balík fragmentů.
Tomáš Vaněk

Patřil mezi autory, kteří řeší podstatné problémy současného umění. Co a jakým způsobem má umění sdělovat, jak mu lze porozumět, jaká je role umělce ve společnosti. Jak autenticky a zajímavě vyprávět příběh, když existuje tolik nejednoznačných způsobů. V posledních letech Mančuškova života měly jeho práce literární formu i zaměření. 

03700958.jpeg

Styčné body, je to generační inspirace filmem, instalace, obraz věci, který konzervuje čas, práce s časem. Potenciálně skrytej příběh, kterej nemusí bejt dořečenej, v tom jsou společný věci. Umění není jen vyrábění artefaktů, ale způsob, jak poznat sám sebe, rozumět sám sobě, když člověk něco vypráví, tak v té chvíli to vytváří.
Josef Bolf

Text Jána Mančušky: Čin násilný, oběť mužského pohlaví, nedospělé, dospělé, hrnek. Dutý válec, obsah, prázdno, důvod plnosti, vyplňující látka náhodná, netypická, čistá.

„Mančuška se zabýval jazykem nejen literárním, ale také jazykem videa, performance i filmu. Soustředil se na to, jak vyprávět příběh v tom kterém médiu,“ říká v dokumentu kurátor Mančuškových výstav, výtvarný teoretik Vít Havránek.

Výtvarník Ján Mančuška před newyorským Muzeem moderního umění, 2009

„K nejvýraznějším Mančuškovým instalacím patří Konference z roku 2001. Představuje ji dlouhý stůl se zbytky všeho možného, co zůstalo po jakési politické, blíže neurčené konferenci. Ukazuje typický autorův rukopis v podobě různých předmětů na pohled známých, ale vyrobených z nepatřičného materiálu, jsou vytvořené z toho, co skutečně na stole zůstává, ale  věci si navzájem vyměnily svůj účel. Konference ve zkratce představuje Mančuškovo myšlení a jeho tvorbu. V roce 2009 byl Mančuška svou instalací zastoupen v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA). Autor se tak zařadil po bok malíře Františka Kupky a fotografů Františka Drtikola a Antonína Kratochvíla, jejichž díla se dostala do stálé kolekce muzea.

01042391.jpeg

Osudná pro Jána Mančušku byla jeho nemoc, hemolitická anemie, porucha krvetvorby, kterou trpěl od 25 let. Nečekal, že by se dožil vysokého věku. Nemoc jeho dílo silně ovlivnila. Realizovat musel všechno hned. Za čtrnáct let vytvořil dílo, které je rozsáhlé a dané limitem jeho existence. To je jeden z důvodů, který dodal jeho práci hektickou intenzitu.

Autor textu i rozhlasového dokumentu: Miroslav Buriánek
Dramaturgie: Gabriela Albrechtová
Mistr zvuku: Tomáš Gsöllhofer