Stejná válka stokrát jinak. O překrucování válečných událostí ve filmu napříč režimy
Válka a český film III. – 1960-1970
Takzvaná „zlatá šedesátá“. Ze stále trvající touhy filmových tvůrců vyrovnat se s válkou vznikla řada vynikajících děl. Stáli za nimi například režiséři Ján Kádár a Elmar Klos, Jiří Menzel, Zeno Dostál, Antonín Moskalyk, Juraj Herz či Jan Němec. Často s nimi spolupracovali i autoři literárních předloh snímků. Jejich společné výtvory vypadají jinak než filmy čerstvě poválečných tvůrců. Snahu o historickou věrohodnost vystřídal subjektivní pohled na válečné zlo.
K těm „filmovým“ spisovatelům – vedle Milana Kundery nebo Josefa Škvoreckého – patřil především Arnošt Lustig. Podle jeho knih byly natočeny například filmy Transport z ráje, Démanty noci, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (což byl televizní počin, mimochodem – jeden z nejprodávanějších titulů v historii Československé televize) nebo Dita Sachsová. „Lustig přinesl do filmů nový subjektivní pohled na válku. Sám válku zažil, ale byl chlapcem, své mladé hrdiny nevidí černobíle, nemoralizuje, jeho filmy nejsou politické. Válka už není místo tragické zkušenosti, ale prostor zrození prvních lásek, byť třeba na půdě terezínského ghetta. I tady lidé chtěli žít, radovat se, a mít první sexuální zkušenosti,“ vysvětluje Alice Aronová.
Samozřejmě musíme zmínit dva filmy, které získaly prestižní Oscary. Jsou to Obchod na korze režisérů Kádára a Klose, a Ostře sledované vlaky, které podle autobiografické novely Bohumila Hrabala natočil Jiří Menzel.
A ještě jeden významný snímek. Vlnu do značné míry subjektivistických pohledů na válku založil v roce 1960 Jiří Krejčík svým komorním dramatem Vyšší princip.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
