Stařec a chlapec a Žabák. Dvě povídky spisovatele a politického vězně Jiřího Stránského

Spisovatel, scenárista, skaut a politický vězeň Jiří Stránský (1931–2019) byl od dětství obklopen velkými příběhy. Ve čtrnácti bojoval na barikádách Pražského povstání. Po roce 1948 komunisté uvěznili jeho dědečka, významného agrárního politika Jana Malypetra, otce, pražského advokáta a činovníka Sokola Karla Stránského i jeho bratra Jana. Nakonec si přišli i pro něj a ve svých dvaadvaceti letech byl Jiří Stránský komunistickým režimem odsouzen za velezradu. Po propuštění z vězení musel pracovat v dolech, na stavbě nebo u benzínové pumpy. StB mu ale nedala pokoj ani tam. V polovině sedmdesátých let musel do vězení znovu. Celkem si odseděl téměř deset let.

Jakmile jsem zjistil, že lze napsat knížku, která člověka přiková k židli s očima vyvalenýma, chtěl jsem to taky zkusit. Pak když jsem viděl, co se děje s mojí rodinou, tak jsem zjistil, že si ty příběhy ani nemusím vymýšlet, že to stačí pouze zaznamenat.
Jiří Stránský

Žabák

Bachař, který kvůli svým přimhouřeným očím dostal přezdívku Žabák, se zdá být lepší než ostatní. Dá se mu ale věřit? Poslechněte si příběh z prostředí komunistických lágrů v 50. letech, které autor v mládí poznal na vlastní kůži a načerpal zde řadu příběhů pro své pozdější knihy.  

Povídku Žabák Jiří Stránský přiřadil ke třetímu vydání sbírky povídek Štěstí (1998), jejíž náklad původně v roce 1969 skončil ve stoupě a ke čtenářům se dostalo jen několik málo výtisků. 

Stařec a chlapec

Starý muž, bývalý mukl, dostal v létě na starost hlídání šestiletého pravnuka. S manželkou Milkou spolu už brzy budou pětašedesát let. Tohle ale musí zvládnout sám, žena je v sanatoriu se zlomenou nohou. Jedou s chlapcem na chalupu, chodí do lesa na šišky, u rybníka hledají stopy vydry. Červencové dny jsou zalité sluncem a přináší s sebou různé vzpomínky...

Povídka Stařec a chlapec je oslavou rodiny, lásky a manželské oddanosti. Příběh je prologem k pozdější Stránského novele Stařec a smrt (2007).