Srnky jsou totální filmový úlet, říká kritička Jana Podskalská

Hlavními hrdiny snímku jsou čtyři outsideři, dirigent s klapajícími očními víčky, mykolog trpící závratěmi z vlastní výšky, slavný herec čekající na svoji ideální srnku, a úředník s malým sexuálním sebevědomím. Jejich příběhy se lehce protínají, až se nakonec všichni čtyři sejdou v jednom obýváku. „Rád si vymýšlím postavy s podivnými vnitřními prožitky,“ doplňuje Svoboda. Mimochodem – úplně první uvedení Srnek má na svědomí Český rozhlas.

Jeden větší pitomec než druhý, a v každém je kus ze mě

„Když řekneme, že hra o čtyřech pitomcích je autobiografická, zní to divně,“ připouští režisér. „V době jejího vzniku jsem se ale z různých důvodů skutečně jako pitomec choval. V každé té postavě tak je i kousek mě samotného,“ dodává. Zmíněný čtyřlístek pak obalil specifickým humorem, který herci ostravského Divadla Mír ještě vyšperkovali. V hlavních rolích se představují Štěpán Kozub, Robin Ferro, Albert Čuba a Vladimír Polák, zdárně jim sekundují Beáta Hrnčiříková, Lada Bělášková či Vica Kerekes.

Své metody práce s herci popsal režisér ve vltavské Mozaice: 

„Jejich herectví není v tomhle případě úplně filmové. Své příběhy vyprávějí zdánlivě na kameru, až později se ukáže, že jejich monology patří srnkám. Je to něco mezi skutečnou řečí, scénickými poznámkami a vnitřním monologem. Příklad: Štěpán Kozub se nenoří do své postavy zcela, je částečně Kozubem a částečně dirigentem. A to platí i o ostatních hercích.“
Tomáš Svoboda

Filmová kritička Jana Podskalská pokládá Srnky za totální filmový úlet a bizarní podívanou. Kdo zná Divadlo Mír naživo, je podle ní ve výhodě:

„Ve snímku vidíme sehranou partičku Divadla Mír s jejím specifickým humorem, ale každý si tu hraje svoje herecké etudy, aniž by se je režisérovi podařilo provázat. Navíc tu je až příliš zábavných jednotlivostí; chtělo by to je trochu zfiltrovat. Film zkrátka nedrží moc pohromadě.“
Jana Podskalská