Spisovatelka a překladatelka Dagmar Halasová se rozhodla vyprávět o svém dětství
Vzpomínkám na šťastné chvíle dětství věnovala Dagmar Halasová svoji knihu nazvanou: Až přijde ten Mág. Ve svém vyprávění znovu prochází krajinou Českomoravské vrchoviny, Petrovicemi u Luk nad Jihlavou, městyse na železniční trati mezi Brnem a dnes také krajským městem, Jihlavou.
V závěru knihy autorka píše: „Byla jsem malá a větší a velká… Když jsem dávala rodičům dobrou noc, říkával mi tatínek: „Mysli na Petrovice a spi.“ Myslila jsem na Petrovice a usnula jsem; a když jsem usnout nemohla? Uslyšela jsem vrbu… tam u řeky a pláč větví jen/ k mé bezesnosti přivolával sen…“
Dagmar Halasová se narodila 9. listopadu 1938 v Brně, jako dcera kulturně orientovaného brněnského lékaře MUDr. Pojera, jehož bratr byl zakladatelem a vydavatelem slavné knižní edice Atlantis.
Vystudovala románskou filologii v kombinaci francouzština, španělština, rumunština na Masarykově univerzitě. Pracovala jako knihovnice, v Moravské galerii byla kustodkou sbírky bibliofilií a krásných tisků. Tlumočila, překládala. Ve spolupráci s manželem, Františkem X. Halasem, přeložila na třicet svazků z oblasti beletrie, dějin umění a náboženské literatury.
Léta 1990–1999 strávila v Římě, kde její manžel působil jako český velvyslanec u Svatého stolce. Je autorkou monografie o Bohuslavu Reynkovi, k vydání připravila korespondenci Bohuslava Reynka a jeho manželky Suzanne Renaud. O svém pobytu v Římě napsala knihu Snová existence aneb nazývám kočku kočkou. Do krajiny a času dětství se vrací v knize Až přijde ten Mág.
„Odpoledne léta se nachylovalo k večeru a stráň nad tratí, tam nad petrovským domem, nad domem v údolí, zezlátla sluncem. Ti, kteří chránili naše dětství, má teta Bohumila neboli Milka a můj strýc Viktor, usedali na chvíli na lavičku na dvoře. Jen na chvíli. Hleděli na stráň nad tratí, kam se na sklonku odpoledne přicházela pást srnka, rzivá skvrna ve zlaté zeleni. Přijíždějící vlaky ji nerušily. Byla tam a nikdy jsme ji neviděli přicházet nebo odejít…“
Čas šťastného dětství bývá nejkrásnější a zůstává pak oporou celému životu, ideálním obrazem, hřejivým světlem i záchytným bodem. Mnohého jistě udivil malý rozměr toho, co bylo kdysi viděno jako nesmírné, obyčejnost čehosi, v dětství nahlíženého téměř zázračným. Čas se vytrácí a krajiny, věci i lidé se stávají realitou, nevýraznou běžností. A přece – kdesi v tichu, snad v nevědomí dřímá šťastné dětství. A jeho kouzlo stále funguje.
