Soumračno

Druhá kniha Kateřiny Kováčové (nar. 1982), absolventky oboru čeština a angličtina na UJEP v Ústí nad Labem a držitelky Ceny Jiřího Ortena za debut, sbírka krátkých textů nazvaná Hnízda (2005), je složena ze tří příběhových rovin, v nichž se prostupují smutky, sny i prvky reality.

Život vysokoškolačky Heleny je zpřevracen a rozvrácen faktem, že ji opustil partner Tomáš. Jedním z důsledků ukončeného vztahu jsou sny, které dívku pronásledují. Helena je vypráví, jako by ležela na psychoanalytikově pohovce a jejich obsah by jistě nejednomu odborníkovi napověděl cosi o hrozící duševní poruše ("Její sen byl o hadech ... Zabloudila mezi vyvrácenými hroby.")

Spisovatela Kateřina Kováčová (autorské čtení, Severočeská vědecká knihovna)|foto: Severočeská vědecká knihovna

Klíčem ke Kováčové textu je expresivita. V tomto případě silně přetažená, přemršťující a zveličující. Výraz, kterým autorka prokreslila svůj text, zřejmě zatížil ji samotnou, ale zajisté zasáhne také čtenáře, a to ne právě příjemným způsobem. Motiv vcelku fádního případu mladé dívky, s níž se rozešel partner po pětileté známosti a která se postupně "vzpamatovává" a nachází nový vztah, je zdrsnělý a zveličený, dimenzovaný jako existenciální téma přesto, že námět se příliš nepozvedl z prosté nížiny vnitřního "zpracování" nešťastné lásky.

Poněkud méně zanícenou expresivitu, a proto i více přitažlivosti vtiskla autorka částem děje věnovaným vzpomínkám hrdinčiny babičky na tetku Grabulku a na léta zasazená kamsi kolem poloviny dvacátého století. Zatímco Helenino prožívání rozchodu je zbytečně vygradované, Grabulčina osamělost poté, co její manžel v mladém věku zemřel, jaksi plyne a spolu s venkovskou magičností ve své prostotě vzbuzuje soucit.
Kováčové Soumračno je slitinou několika nešťastných osudů, které zřejmě měly být "obnaženinou" lidského (ženského) trápení. Výsledek je poněkud nepřístupný, odpudivý: "Připadám si jako hromada červivých kostí, ze kterých se řinou už jen bělavý měkký prsty dalšího, horšího života." Knize chybí radost a nedojde ani smíření. I láska a Helenin nový vztah s Markem působí jako rvačka o co nesyrovější vyjádření. Neurovnaný text připomíná rumiště po výbuchu, kdy je vše očerněno, zaprášeno, zaneseno. V samoúčelné brutalitě poněkud zaniká opravdovost. Přehnaná dávka nakonec přestává působit.

Kateřina Kováčová kombinuje ve svém textu novelu s deníkem bez ohledu na časovou posloupnost. Roviny se prolínají bez varování, což je pro čtenáře zprvu možná matoucí, v celku to ale působí ozvláštňujícím dojmem. Obsah jednotlivých obrazů silně odkazuje k básnickému naturelu autorky. ("Byla krásná, ubitá mrazem, dotýkala se umělé kožešiny ženy svlečené do vlka.") Pravdou je, že koncentrovaný výraz poezie by v daném případě byl vhodnější volbou. Ušetřilo by se tak nejen množství slov, ale také dojem by byl silnější než v zatěžkaném prozaickém popisu.

Kateřina Kováčová, Soumračno, Protis, Praha 2007, str. 164.