Sochy a kresby Ellen Jilemnické ozdobí na pár týdnů Topičův salon

Autorčino umělecké školení začalo v roce 1960 na Střední umělecké škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší, kde Ellen Jilemnická v devadesátých letech také pedagogicky působila. Rok strávila na Akademii Sztuk Pieknych ve Varšavě a studium završila v roce 1970 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Karla Hladíka a Jiřího Bradáčka.

Její práce, v nichž se vedle humoru a zájmu o prosté radosti všedního dne projevuje i zamyšlení nad lidským osudem, jsou zastoupeny v Národní galerii, Galerii hlavního města Prahy, kutnohorském GASKu, v Muzeu umění Olomouc a v řadě dalších sbírkových institucí. Se sochařkou Ellen Jilemnickou si v Topičově salonu povídal Karel Oujezdský.

Jakou roli na vaší tvůrčí cestě sehrály Hořice v Podkrkonoší?

Jsou pro mě alfou a omegou mého života. Prožila jsem tam mládí. Měla jsem otce, který se zajímal o historii Hořic a celé mládí mě o ní poučoval. Velkou roli v tom sehrála i sochařská škola. Hořice jako takové jsou město soch a pískovce.

Kde jste se poprvé dostala k pískovci jako k materiálu?

K pískovci jsem se poprvé dostala procházkami Hořic, když jsem viděla pískovcové plastiky, například ve Smetanových sadech, kde je kuriózní Krakonoš. Je to velká atrakce, secesní socha od Vladislava Šalouna. Potom osobně, když jsem nastoupila do sochařské školy a sama jsem začala zpracovávat kámen. Původně jsem chtěla jít na gymnázium, ale otec mi říkal: „Když umíš kreslit, přihlas se na sochařskou školu!“ Tak jsem se přihlásila, obstála u zkoušek a začala studovat sochařskou školu.

Vedle pískovce se ve vaší tvorbě objevují i další materiály, třeba hlína a také sádra.

Určitě. S pískovcem jsem pracovala hlavně na škole. Učila jsem se ho technicky zpracovávat. Později jsem začala pracovat s hlínou. A to je trochu jiná práce. S hlínou přidáváte, v kameni ubíráte, takže se jedná o opačný princip. Hlína mě pak uchvátila. Sádra je také skvělý materiál pro sochaře.

Když se díváme na vaši výstavu v Topičově salonu, je zřejmé, že vašimi hlavními tématy je lidská figura. A na lidské figuře potom hlava a ruce.

Myslím, že figura je stále neopotřebovaný materiál, protože vyjadřuje vše. Stačí to udělat nově, tzn. fragmentálně nebo jenom gesta. Ne popisně, alegoricky, to by nebylo únosné.

Vy jste často přidávala k materiálu i barvu.

Barva je u mě hodně důležitá. Používám ji jako akcent. Je to kontrast k plastice, úžasně se tím oživí. Když to vezmete zpětně, antické sochy byly barevné, baroko bylo barevné, i když dnes se to moc neví.

Jak se dostaly do vašich plastik, ale také kreseb, ruce?

Ruce mě fascinují, protože vyjadřují vše a také vše tvoří. A také záleží na typu rukou, pohybu rukou. Tím můžete vyjádřit veškeré dění.

A hlavy?

Hlavy dělám třeba bez tváře nebo jsem dělala i spící hlavu. Záleží, v jakém je hlava pohybu, tím může vyjádřit jakýkoli pocit.

Výstavu dotvářejí velkoformátové kresby, které naznačují tvar a hmotu.

Kresba je pro mě velmi důležitá. Mám pocit, že kresby stojí samy o sobě, že nejsou jenom pomůcky k sochám. V kresbě vyjadřuji plasticitu. Způsobem kresby vytvářím prostorovost, ale také objemovost.

Poprvé vystavujete seriál cvičení mladé dívky...

Seriál se jmenuje Ona a její cviky. Jsou to perokresby. Jedná se o cyklus pohybů ženy.

Jak se ve vás rodí socha?

Mám puzení, že chci něco vytvořit. Představivost pracuje. Většinou si vyberu nějaký kámen, který sám napoví, co by z něj mohlo být. Hlavně je nutné, aby v tom byl pocit. Do tvorby člověk dává prožitek.

Jaké máte další plány?

Mám teď rozdělanou jednu sochu. Jmenuje se Prosba, volání, výkřik. Bude to taková gradace, tři profily, kde se vyjádří prosba, volání a výkřik. Socha je z pískovce, protože ji chci ztvárnit rukopisem sobě vlastním, živým rukoupisem. Chci, aby byl pískoven pochopený. Je to takové meditativní sochařství.