Socha v barvě - barva v soše
Od 4. dubna do 4. května 2007 zaplňuje pražskou Výstavní síň Mánes svět pozoruhodných soch, maleb a knižních exponátů Vladimíra Preclíka. Umělec s velkým citem pro materiál zde vede dialog mezi dřevem a barvou, které staví do protikladu i do vztahu vzájemné harmonie. Nad závratným množstvím exponátů se můžete zamyslet nebo pousmát denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
Vladimír Preclík se narodil v roce 1929 v Hradci Králové, kde se také vyučil řezbářem a pozlacovačem. Následovalo studium na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích. Rovněž v Podkrkonoší založil v roce 1966 Mezinárodní sochařské sympozium. Sympozia dodnes trvají, ale již bez Preclíkovy přítomnosti. V roce 1982 se stal členem PEN-klubu a od roku 1990 působil na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně jako profesor a 1. děkan. Uspořádal téměř 90 samostatných výstav a zúčastnil se mnoha kolektivních projektů. S jeho díly se můžeme setkat v českých a slovenských galeriích, ale i v pařížském Centre Pompidou, v londýnské Grosvenor Gallery, ve philadelfské Little Gallery nebo tasmánské Power Gallery of Fine Art.
Současná výstava v Mánesu představuje v rovnováze tři odvětví Preclíkovy umělecké činnosti. Jak sám autor říká, nejblíže měl zpočátku k malbě, jenže studia v Hořicích jej přivedla spíše k sochařství. Brzy se mu však zalíbilo kombinovat těžkopádné řemeslo, ošklivou sestru malířství, tedy sochařství, s malbou. Chtěl totiž zároveň chodit pěšky při zemi, ale také létat, což umožňují obrazy. Určitým přechodem mezi malbou a sochařstvím mu pak byly asambláže. Netrvalo dlouho a zjistil, že mu stále něco chybí, že se nedokáže vyjádřit všemi prostředky, které má v moci. Cestu, kterou se má ubírat, mu naznačil až Miroslav Horníček na pláži, když se společně smažili za poledního slunce. Preclík pozoroval vlny a začal o nich vyprávět. Moře je podle něho jako sochař, pracuje na svém díle pomalu, ale má výsledky. Tato rozprava se Horníčkovi zalíbila a vyzval přítele, aby si spolu psali a každý dopis zakončili otázkou. Korespondence už nějakou dobu trvala, když se Horníček vyjádřil, že to není úplně ono a že by měli někoho přibrat. Tak si začali psát ještě s Iljou Hurníkem. Celkem si vyměnili asi 200 dopisů, které byly vydány ve čtyřech dílech s názvem Trojhlas. Kniha měla velký úspěch a Preclíkovi dodala odvahy ve vlastním psaní. Všechny Preclíkovy knihy mají hmatatelný výtvarný půdorys. Zatím poslední, vydaná z roku 2003 s názvem Paměť sochařského portrétu, vypráví o jeho celoživotní zálibě portrétování osobností (např. postavy české avantgardy) i o práci vysokoškolského pedagoga. V současné době dokončuje knihu Díra do světa o Jaroměři a mládí, které zde prožil.
Výstava Socha v barvě - barva v soše dokumentuje Preclíkovu představu objektu jako metafory předmětného světa s mimořádným důrazem na jeho barevnou složku. Tyto polychromované objekty si zachovávají svou sochařskou charakteristiku, jsou ale obohaceny o řadu nových kvalit. Objevíme v nich hravost, humor až komično, smysl pro inovaci, soubory variací na jedno téma i zdobný přístup. Každé z děl vypráví svůj příběh a komunikuje s okem pozorovatele. Preclík přiznává, že tuto narativnost, vlastní všem jeho výtvarným dílům, si nese v genech asi po babičce. Prý mu v dětství vyprávěla smyšlené pohádky a příběhy, které měly svou skrytou komickou logiku. Jednou zvedla malého umělce k oknu a ukazovala mu kouř komína kováře Matouše. Byl rovný, protože kovář topí rovnými polínky.
Na výstavě rozhodně nemineme bez povšimnutí Preclíkovy antistroje. Jedná se o polemiku na téma technické revoluce a její přehnané propagace. Reakcí bylo právě vytvoření antistrojů, které dávají pocit, že jsou poskládány ze skutečných součástek, přitom se jedná jen o napodobeniny mající nápadné technické parametry. Preclík tak sám pro sebe řešil otázku škodlivosti přetechnizování světa. U vchodu do výstavní síně najdeme další Preclíkovu vzpouru, tentokrát politickou. Jsou to díla evokující nálady roku 1968, jakýsi politický výkřik, který Preclíka vyhnal z Prahy. Naštěstí jej vlídně přijala Morava. Z této doby pak uvidíme mnoho děl hnědo-černé kombinace, které jsou jednak výsledkem politického protestu, ale i dílem času, který zmatnil namořené dřevo. Preclík totiž v tomto okamžiku dřevo mořil, nikoli maloval. Jinak je ovšem výstava pestrobarevnou hrou sytých barev s výrazem vlahého amazonského pralesu.
V 80. letech začal pracovitý a houževnatý Preclík hledat místo, kam by mohl své sochy natrvalo uskladnit a vystavit. Jak si sám stěžuje, jako skaut byl veden ke kázni a rukodělné zručnosti, které se ostatně drží dodnes, a to je možná důvodem rozměrnosti jeho díla. Azyl tedy hledal nejprve u Schwarzenberga na Orlíku, pak u Kolowratů, ale ze spolupráce se šlechtici vždy sešlo, až se nakonec ozval majitel bechyňské gotické sýpky. Prostor byl velkolepý a Preclík v něm hned začal vystavovat; zprvu se obával přílišné převahy dřeva na jednom místě, a proto se zde objevovaly hlavně malby nebo kovové objekty. Pak ale zjistil, že i dřevěné práce tu mají své opodstatnění.
Do Výstavní síně Mánes se mnoho Preclíkových děl už nevešlo. Třeba si ale některá z těch zbývajících prohlédneme na nejbližších výstavách od 1. června v Soběslavi nebo od 18. května v Bechyni, kde bude zahájena jubilejní 10. výstavní sezóna. Preclíkovi obdivovatelé totiž neváhají cestovat i mnoho kilometrů za svým oblíbeným umělcem. V Praze se jich sešlo 18. dubna na besedě s umělcem celá řada. Nikdo z nich nebyl z Prahy, všichni mapovali místa, kterými Preclík za život prošel, aby poznamenal životy lidí kolem sebe.
