Smrt učitelkou života aneb O odchodu a jeho přijímání v různých kulturách

Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky - všemi těmito názvy je v kalendáři označený 2. listopad. Při příležitosti Dušiček v ArtCafé debatovali o smrti a pohřebních rituálech iberoamerikanistka Monika Brenišínová, egyptolog Martin Pehal a slavista Jiří Dynda.

Stres pro pozůstalé

Bývalo zvykem, že po sobě zesnulí zanechávali instrukce pro pozůstalé a před smrtí vyjevili přání, jak má rozloučení s nimi proběhnout. Dnes to tak časté není a tohle rozhodnutí musí učinit nejbližší rodina. Někdy dokonce zůstane urna s popelem doma. Proč je pro nás smrt blízkých a vyrovnávání se s ní tak velký stres?

V Česku se o Dušičkách rozsvěcují na hrobech blízkých svíčky a pokládají se na ně živé květiny.|foto: Fotobanka Pixabay

„O smrti se nám dnes hovoří hůře a často se jí ani nezabýváme. Odřízli jsme se od transcendentního, božského světa a životní dynamiku si udržujeme sami. Pak ale nevíme, co si pocit s narušením takového řadu, který jsme si určovali sami, a cítíme se bezbranní, protože nemáme osvojené kulturní mechanismy, jak smrt zpracovat,“ vysvětluje Martin Pehal z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK. Monika Brenišínová, která působí ve Středisku ibero-amerických studií FF UK, připomíná, že ve středověku existovala přímo literatura věnovaná umění umírání. Tyto knihy byly bohatě ilustrované a provázely rodinu i umírající skonem života. „Dnes je však téma smrti ponecháno na každém z nás.“

Symboly smrti

Jiří Dynda z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK je smířlivější a ponechání si popela zesnulého doma vnímá jako archaický zvyk, kdy si necháváme předky u sebe. Podle něj se v tom skrývá určitý typ archaického myšlení. To bychom mohli spatřit i u symbolů provázejících konec života. Prvky spojené s fyziologickou podstatou, jako je hnití, rozklad či kosti a lebky, nalezneme po celém světě.

Oslavy Dne mrtvých v Mexiku|foto: pixabay.com,CC0 Public domain

„Složitější je to s funerálními složkami. Výraznou pohřební barvou v Evropě je černá, v Asii ale naopak bílá. To poukazuje na naprostou nahodilost symbolů,“ vyjmenovává Dynda. Podle Pehala se o smrti často mluví jako o svatbě, kdy odchodem jedince ze světa něco získává společnost. Ve smrtelné symbolice se nezřídka kdy operuje přímo s jídlem, někdy se i zesnulý stává sám hostinou.

Antropologická konstanta

Většina kultur má smrt spojenu se strachem. Snad pouze indiánské kultury mají přístup ke smrti smířlivější a nevyvolává u nich takové obavy. “Skon považuji za součást života a věří tomu, že se následně narodí do nového života,“ vysvětluje Monika Brenišínová. Podle Dyndy rozlišuje většina kultur mezi dobrou (přirozenou) a zlou smrtí, která proniká do života náhle, násilně nebo nesmyslně.

Hřbitov v obci Pohoří na Šumavě v Novohradských horách|foto: Dezidor, CC BY 3.0

Dobrá smrt je společností vnímána smířlivěji. Smrt je antropologická konstanta, a tak se jí zabývají všechny kultury. Jasné představy o smrti většinou nemají kultury, které předpokládají reinkarnaci zesnulého. Ať již v reinkarnaci věříme či nikoli, vědomí konce je pro všechny přemýšlející bytosti zlomové. Monika Brenišínová proto konstatuje, že smrt je učitelkou života. Jen připuštěním si smrtelné konečnosti se můžeme dozvědět více o životě.

Celý záznam ArtCafé včetně dušičkového hudebního výběru podle Pavla Zelinky si můžete poslechnout zde.