On fakt někam odcházel. Příběh dobrého umírání v kruhu rodiny

8. červen 2018
umírání, tunel

Už ani nevím, kdy jsem si poprvé položil otázku, jestli se člověk může na umírání nějak dopředu připravit. Nebo je lepší na to nemyslet a odevzdat se pak do rukou odborníků?  Cíleně jsem se tomuto tématu začal věnovat před deseti lety ve své diplomové práci při výzkumu dobrovolníků v hospici. Vlastně mně po letech připadá přirozenější ptát se, proč se o smrt a umírání někdo nezajímá než vysvětlovat proč mě tohle téma zajímá. 

Táta pilot

Nyní působím v  psychoterapeutickém centru Lávka v Praze, kde pracuji jako terapeut a lektor a ani tady mě zájem o téma umírání neopustil. S kolegou již po několik let pravidelně na dušičky pořádáme kurz s názvem Smrt – průvodce a spojenec. Nenavštěvují jej ani tak umírající lidé, ale ti, kteří si ke smrtelnosti nacházejí smysluplnější a vědomější postoj. S účastníky kurzů i s klienty používám principů procesově orientované psychologie, která nepatologizuje prožitky a respektuje proces klienta, tak jak se má tendenci odvíjet. Když se někdo bojí smrti, prozkoumáváme, jaké by to bylo zemřít a často se lidem uleví, protože hrůzostrašná, beztvará chiméra, dostane konkrétní obrysy a někdy i spirituální přesah, který pomáhá člověka nasměrovat kudy dál životem jít. Centrum Lávka nabízí i možnost doprovázení umírajících a jejich pozůstalých. Díky tomu jsem měl možnost se také potkat s Terezou, která se svou rodinou pečovala o umírajícího tatínka.

Kamarádka, co mi sdělovala příběh s její umírající maminkou řekla, že jí to připadalo jako když rodila děti. Že je to jako porod, to umírání. Že cejtila podobný emoce, takovýto očekávání něčeho, co neznáte. Ale něčeho hrozně lidskýho. Vy máte už pak takovou tendenci toho člověka povzbuzovat. To je hrozně zvláštní to říct. Ale že mu to jako přejete, aby to zvládnul. Přesně jako je to asi při tom porodu, když se třeba manžel účastní, tak strašně drží palce. Fandíte, ať se to povede. Ať to moc nebolí, ať to zvládne. A držíte toho člověka za ruku, bejt tam s ním a prožívat to s ním. A nic víc dělat nemůžete. /úryvek z dokumentu/

Umírání

Dva měsíce po úmrtí tatínka se Tereza přišla podělit o vyprávění z cesty, kterou s ním prošli. Jak si dokázali při doprovázení tatínka najít svou vlastní cestu. Její vyprávění mě natolik zaujalo, že jsem Terezu požádal, jestli by byla ochotna sdílet svou zkušenost s dalšími formou tohoto dokumentu.

Tereza si nejprve prošla šokem, když zjistila, že je tatínek, který v 61 letech žije aktivní život, lyžuje, jezdí na motorce, je i pracovně na vrcholu, tak najednou během krátké doby začíná umírat.

Rodina hledala pomoc v nemocnici, až se nakonec rozhodli vzít si tatínka do domácí péče.  S tím přišly i obavy jestli se o tatínka dokáží postarat. Naštěstí se jim dostalo i podpory z hospice Cesta Domů a zdravotnického zařízení Malyra, které pomáhají v péči o umírající v domácím prostředí.

Průvodce smrtelníka Ondřej Nezbeda

Rodina Terezy přirozeně narazila i na dilema, nakolik mluvit o věcech přímo a nebo volit „milosrdnou lež.

V tý příručce z Cesty Domů bylo, že nemáte tomu člověku lhát. Pokud tu diagnózu neví a vy to víte tak je to odcházení pro něj těžký. Pak zjistil, že ty blízký to věděli a to je největší podraz, co může bejt. Je důležitý aby to věděl, aby měl čas se s tím smiřovat.

Součástí smiřování je, že se umírající potřebuje naštvat, zvlášť když to třeba celý život moc nedělal.

Taťka se jeden den rozčílil, nemohl něco najít. A slyšeli jsme jak naštvaně řekl něco jako: „Stejně chcípnu“. Uvědomíte si, že je důležitý, aby se ten člověk i naštval. On nebyl naštvaný na nás, ale na tu situaci. Potřeboval se naštvat na celej svět. Přece mu bylo 61 let. Nepomohlo by kdybysme ho utěšovali. Nemůžete říct: bude to dobrý.

Dodnes mě trápí, že jsem s babičkou nedokázal mluvit o posledních věcech, přiznává Ondřej Nezbeda

Průvodce smrtelníka Ondřej Nezbeda

O loučení, odcházení a umírání vyprávějí novinář Ondřej Nezbeda a spoluzakladatelka hospicu Cesta domů Martina Špinková

Z vyprávění Terezy bylo jasné, že čím víc situaci přijímali za svou, mohli také objevovat, co to skutečně znamená být s umírajícím, mohli o tom mluvit a tím si i umírající mohl říct o to, co potřebuje. Mělo pro ně větší hodnotu si to udělat po svém a až do konce uctít to, čím tatínek žil než dodržovat prázdná pravidla. I proto ho neoblékli do obleku jenom proto, že se to nosí.

„Nemusí si člověk tu smrt udělat ještě horší než to je. Když máte čas a nebojíte se ty věci udělat po svým, tak jak máte pocit, že to bude vyhovovat vám nebo tomu druhýmu, když tuhle možnost máte, tak je to skvělý. Táta měl strašnou lásku k lítání. Tak se skamarádil i s mámou, která taky lítala na malejch letadlech a na větroních. Věděli, že mu chceme dát jeho pilotní bundu, co rád nosil. Nechali jsme si ho doma až do večera. Přišli i kamarádi se rozloučit. Prostě pro nás to bylo strašně důležitý, celej tenhle proces. A vlastně když to neberete s hrůzou v očích, tak se to dá udělat vlastně hezky.“

Tereza měla možnost ověřit si, co obnáší starat se o umírajícího tatínka doma. Její zkušenost, kterou v dokumentu sdílela, má hodnotu právě v tom, že nejde o nějaká vyčtené chytrosti z druhé ruky, ale o moudrost pocházející z toho, že se vás něco dotýká a vy máte neotřesitelnou zkušenost jak věci jsou.

Filozofii domácího hospicu podporuje kavárna Cesta domů

Dobročinná kavárna Cesta domů

Každá kavárna má svého ducha, originální podobu a atmosféru. Cesta domů v Soukenické ulici na Novém Městě je sama o sobě přidanou hodnotou. Jejím hlavním úkolem je podpořit myšlenky domácího hospicu.

„Pro mě za ten kus života, to bylo si myslím to nejlepší, co jsem udělala. A myslím, že díky tomu, co jsem zažila, se jednou já tý smrti budu bát míň“.

Autor článku i dokumentu: Slávek Keprt
Dramaturgie: Gabriela Albrechtová
Zvukový design: Stanislav Abraham

 

autor:Český rozhlas Vltava
  • Společnost
  • Dokument
  • smrt
  • umírání
  • Cesta domů