Smrt je skutečná, hudba je krásná. Nové album Phila Elveruma je toho jasným důkazem

Po sedmi letech potěšili fanoušky Broken Social Scene. Singl Halfway Home předznamenává nové album, které už je údajně natočené a vyjde do letošního podzimu.

Poměrně nečekaně prolomili ticho alt-J vydáním dvou singlů 3WW a In Cold Blood. Zejména prvně jmenovaný naznačuje, že trojice své zvukové hranice znovu posunula a album Relaxer by za svými předchůdci nemuselo zaostávat. Jak si s bohatou produkcí poradí skupina na pódiu, poznáme už v létě, například na Colours of Ostrava.

Dvě novinky vypálil rychle za sebou Kendrick Lamar. Na konci The Heart Part 4 dokonce naznačuje, že čtvrté studiové album by mohlo vyjít už teď, 7. dubna. Ještě větší pozornost si ale získal Kendrick druhým singlem Humble. Doprovodil ho vynikajícím videoklipem, který dost možná ještě předčil další s vybroušených textů rapera s „the legendary status of a hip-hop rhyme savior".

V novém roce nezahálí ani C Duncan (v létě na festivalu Pohoda). K singlové verzi Like You Do přidal song Nothing at All. Po loňském velmi povedeném EP představil novinku Some Revelation taky elektronický projekt Almeeva. Gregory Hoepffner tak předznamenává nové EP, které vydá v půlce dubna. Dva nové singly vyšli i skupině Whitney. Po desce Light Upon The Lake je to další důkaz, že rozpad Smith Westerns má i pozitivní dopad.

Se šesti novými skladbami přišla Anohni. Na EP Paradise vynikají zejména dvě poslední – roztančená Ricochet, pak dojemná balada She Doesn't Mourn Her Loss. Očekávanou desku vydal Sir Was. Po chytlavých singlech z loňského roku ale nedokáže na albu Digging a Tunnel udržet po celou dobu pozornost.

Na výbornou si nevede bohužel ani Lusine s deskou Sensorimotor nebo Soulwax s From Deewee. Naopak příjemně překvapily desky s ženskými hlasy: The Navigator od Hurray for the Riff Raff a Everybody Works od Jay Som.

A kdo předčil veškerá očekávání, je jistě Phil Elverum alias Mount Eerie. Osmatřicetiletému hudebníkovi umřela loni v létě na rakovinu žena. Geneviève Castrée byla taky umělkyní. Vedle hudby se věnovala hlavně kresbě a ilustraci. Phil zůstal sám s dcerou, bude muset fungovat jinak, než jak si představoval. Dokázal ale přijmout smrt jako součást životního koloběhu.

Svůj postoj zvládl i citlivě promítnout do písní na albu A Crow Looked at Me. Občas je to pouze popisování jeho pocitů, často explicitně odkazuje na své vzpomínky a převypravuje konkrétní dny a věci. Doslovný je i ve využití nástrojů a splynutí s prostředím. Hudebník se rozhodl nahrát desku v pokoji, kde jeho manželka zemřela. S její kytarou, baskytarou, trsátkem, papírem. Se stejným výhledem z okna. Ať už se pro tento krok rozhodl Elverum z jakéhokoliv důvodu, k atmosféře nahrávky to sedí.

Když u loňského alba českého hudebníka s pseudonymem dné (a skutečným jménem Ondřej Holý) někteří publicisté dávali zvuk do souvislosti s hudebníkovým životem na vozíku, nepřišlo mi to relevantní. Hudba funguje sama o sobě, ať už za ní stojí kdokoliv. Naopak u Mount Eerie se vše propojuje a pozadí vzniku nelze přehlížet.

Smrt je totiž v naší společnosti stále téma, které je přehlíženo a hodně lidí se o něm odmítá bavit. A Crow Looked at Me má v sobě bolest, nese v sobě nepříjemné věci, zároveň má ale nadhled.

Už jenom fakt, že se Elverum rozhodl se svými pocity podělit takto veřejně. Ukazuje tím lásku. V jedné ze svých podob. Někomu se může znát bolestivá. Je v ní ale víc pravdy než ve všech „porozchodových" deskách a ultimátních love-songách.

Smrt je skutečná. Hudba je krásná. Tohle album bude dříve nebo později klenotem. Podobně jako se to povedlo například Elliotu Smithovi nebo Marku Kozelekovi.