Smrt je moje téma od dětství, říká režisér Jakub Čermák. Spolu s Depresivními dětmi teď nabízí různé druhy konce
Přednášku, koncert, hotelové wellness a vyškolený ochotný personál nabízí představení Happy end v hotelu Chateau Switzerland, které s uskupením Depresivní děti touží po penězích připravil režisér Jakub Čermák. S Markétou Kaňkovou ve Vizitce mluvil o inspiračních zdrojích i o tom, proč dříve svá představení raději sledoval z uzavřených vzdálených míst.
Je to možná největší imerzivní divadelní projekt letošního roku. Happy end v hotelu Chateau Switzerland, představení, které kromě herců, respektive hereček, bere do hry publikum i prostor rozlehlého kláštera sv. Gabriela na pražském Smíchově, zahajuje 17. září divadelní festival …příští vlna/next wave… s podtitulem Smrt divadla. Tématem inscenace je smrt, stoprocentně temné nálože se ale návštěvníci tří vyprodaných představení bát nemusí. „Obávali jsme se, že to bude temné a drásavé, ale tvar, který během zkoušek vykrystalizoval, je jímavý a silný. Je v něm spousta emocí blížících se katarzi,“ popsal ve Vizitce autor projektu, režisér a zakladatel souboru Depresivní děti touží po penězích Jakub Čermák.
Téma smrti ho prý provází od dětství. „Bylo to pro mě hrozně silné téma, plakal jsem, když jsem si uvědomil, že rodiče jednou umřou. Děsilo mě, jak blízko smrt byla, nicméně později mě zaujalo, jak se můj vztah k tématu proměnil. Tehdy mě děsila neschopnost smrt poznat, teď mé úzkosti vycházejí z toho, že si smrt umím představit,“ popisuje.
Už jako dítě toužil stát se hercem. Představoval si, jak bude na jevišti umírat a jak to bude krásné. Estetické vnímání skonu se u něj v průběhu let proměnilo, a i proto chce dát účastníkům představení na výběr: mohou prožít hravý, meditativní, brutální anebo vysoce estetický konec bytí na této planetě. Záleží jen na jejich volbě.
Jak je důležité míti Bohnickou divadelní společnost
Dětskou touhu stát se hercem Jakub Čermák postupně úspěšně rozvíjel. Přes dramaťák a Dismanův rozhlasový dětský soubor se dostal k Bohnické divadelní společnosti, o které dnes mluví jako o klíčové. „Díky režisérovi Martinovi Učíkovi měla velmi osobitý styl. Bylo to divadlo, ve kterém působili i klienti s psychiatrickou diagnózou, a proto se v něm hodně pracovalo i s vizuálem a pohybem. Otevřelo mi to oči a ukázalo, že divadlo nemusí být jen přeříkávání vět před kopií šlechtického sídla,” vzpomíná.
Na FAMU se Jakub Čermák rozhodl zkusit štěstí proto, že měl pocit, že film se bez školy dělat nedá. Ačkoliv film jako médium je v jeho inscenacích přítomný často, školu ukončil bakalářskou zkouškou. Poté nedostudoval DAMU, což ho ale v práci nijak nelimituje. Když zjistil, že s jeho experimentálním přístupem o něj nemají v jiných divadlech zájem, založil spolu s kolegou Martinem Falářem v roce 2004 soubor Depresivní děti touží po penězích. Už v polovině nultých let připravoval site-specific projekty, v tomto směru patří mezi žánrové průkopníky. Věnuje se experimentálnímu a dokumentárnímu divadlu, inspiraci ale vědomě i nevědomě hledá ve všech žánrech, se kterými jako divák přijde do styku. Nápady mu hlavou probíhají v momentě, kdy se v publiku nudí, ale i ve chvíli radostného vytržení - třeba jako v případě sledování představení pod vedením amerického experimentálního režiséra Roberta Wilsona.
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Jakub Čermák detailně mluví o představení Happy end v hotelu Chateau Switzerland, o tom, jak přistupuje k inscenaci klasických kusů typu Naši furianti anebo Maryša, co mu daly workshopy u slovinského režiséra Bojana Jablanovce anebo jak jsou pro něj důležité lokace, ve kterých se odehrávají představení souboru Depresivní děti touží po penězích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
