Slezský román Petra Čichoně
Dřímající prozaik se probudil v básníkovi Petru Čichoňovi, který po třech sbírkách poezie napsal Slezský román. Autor v něm rozvinul několik časových linií a propátral několik generací bytostně spojených s územím někdejšího Pruska. Knihu vydalo brněnské nakladatelství Host.
Slezský román Petra Čichoně se měl jmenovat „pruský román“, protože tento dnes již neexistující státní útvar tvoří kulisu děje a k pruskému původu se hlásí postavy románové současnosti i ty vynořující se z dějin. Ovšem pravdou je, že podobně jako se příběhy minulé i aktuální odehrávají na okraji slezsko-polského Pruska, i pro obsahové vyznění má tato destinace nakonec roli jen exotického podkreslení.
Navíc, zmatek v titulu knihy je marginální oproti tomu, který následuje v jejím obsahu. Schéma, které si autor rozvrhl, ač není nijak komplikované, se totiž nepodařilo naplnit do přiléhavého tvaru. Cézura, která vznikla mezi tím, co Petr Čichoň evidentně zamýšlel vytvořit, a tím, co nakonec z jeho psaní vzešlo, je příliš zřejmá.
Není těžké zjistit, že Slezský román je prolnutím tří linií, které ač z různých časových pásem, mají společný úběžník. Historická linka stopuje osud Hanse Kammlera, stavebního inženýra a generála SS, konstruktéra plynových komor a krematorií pro vyhlazovací tábory a ředitele továren konstruujících nacistické tajné zbraně. Z pramenů není známo, zda Kammler v květnu 1945 spáchal sebevraždu, byl zastřelen nebo mu někdo umožnil útěk. Autor nabízí variantu úniku, ale místo, aby téma literárně využil a plasticky fabuloval, jen účelově osadí prvoplánové ukazatele.
Podobný schematismus vzešel i z dalších dvou linií, odehrávajících se v současnosti. Šikovní zedníci ze Slezska pracující v Německu vlastně nemají ani samostatnou pozici – jen propojují děje. Hlavní postavou by měl být Martin Klučka, který píše disertační práci o Kammlerových stavbách. I zde autor jasně zamíří reflektor čtenářské pozornosti, abychom se náhodou nespletli, kdo hraje důležitou úlohu a koho nejspíš vbrzku potká nějaké to dobrodružství.
Petr Čichoň ve svém textu podlehl nekomplikované kauzalitě. Každý v pravý okamžik najde to, co má, stopy se podbízivě odhalují a souvislosti jsou průzračné. Když student Martin potká dívku Martinu, autor nápadně dává najevo, že i její minulost patří do zvoleného obzoru. Jen hlupák by nepochopil nápovědu příbuzenského vztahu, jestliže se dnešní dívka jmenuje Lípová a někdejší Kammlerova milenka byla princezna von Lippe. Ale co s takhle přímočarou informací? Vše je rušivě doslovné; co by mělo děsit, nás vystraší leda svou směšností.
Po celou dobu usiluje Čichoň o to, aby vzbudil dojem, že někde existuje promyšlený komplot, že dlouhé prsty, zdobené prstenem s dvěma S, tahají za nitky. Jenom ty nitě vedou jaksi do ztracena. Martin Klučka odhaluje spiknutí, nahlíží za opony a pod pokrývky, ale vždy jen jako toporná loutka, jako groteskní pan Tau, který čaruje, ale příčiny nepředpokládá a s následky nepočítá. Projde světem i životními nástrahami, asi něco objeví, ale na konci (cituji): Je jaro a on má rozepnutý baloňák. Za jeho zády svítí okna kavárny Slávia. Kdyby se na Martina někdo díval z protějšího břehu, spatřil by možná, jak kavárenské světlo rámuje jeho siluetu jako groteskní svatozář. Cítí se starý. Hledí do vody a vidí v ní koně s jezdcem.
Slezský román se Petru Čichoňovi nepodařil. Z četby jeho téměř tří set stran zůstane jen pachuť trapných poetismů, údiv ze slaboduché konstrukce a rozčilení z toho, že ani v závěru nezjistíme, kam zmizel Bernard Bunček.
