Sławomir Mrożek: Poslední soud, Šach

Sławomir Mrożek se narodil v červnu roku 1930 nedaleko Krakova. Vystudoval krakovskou architekturu a následně spolupracoval s polskými divadly a působil jako novinář. V roce 1963 emigroval do Itálie a později přesídlil do Paříže. Tady v roce 1968 uveřejnil protest proti polské účasti na okupaci Československa, což vyvolalo definitivní klatbu jeho díla ve všech Moskvou ovládaných zemích. Se svojí druhou ženou se odstěhoval do Mexika a do Polska se vrátil až v roce 1996. Od roku 2008 žil ve francouzském Nice, kde v roce 2013 zemřel.

Sławomir Mrożek byl legendou světového divadla a jedním z hlavních představitelů středoevropského absurdního dramatu, podobně jako např. Václav Havel. Je autorem bezmála čtyřiceti divadelních her, dvou románů a několika stovek povídek. Pro jeho dílo je typické prolínání grotesknosti a tragiky, vyústění v ostré nečekané pointy.

Sławomir Mrożek (1930–2013)|foto:Fotobanka Profimedia

První ukázka jeho povídkové tvorby se na vlnách Českého rozhlasu objevila už v roce 1962, ale další snímek mohl být natočen až v roce 1990. Byla jím rozhlasová adaptace dramatu Na širém moři v režii Josefa Melče. V následujících letech se dílo Sławomira Mrożka úspěšně zabydlelo nejen na českém knižním trhu a divadelních scénách, ale i v rozhlasových studiích, kde byla natočena především řada jeho povídek.

Poslední soud

Povídka Poslední soud vypráví zkušenost nedávno zemřelého, který předstupuje před nebeské brány. Jeho představy o ráji a spáse, které si odnesl z hodin náboženství a kterým po svůj pozemský život věřil, se najednou ukazují jako liché.

Během druhé poloviny 20. století se v jeho zemi obrátil hodnotový systém, proměnilo se pojetí dobra a zla a bylo by naivní předpokládat, že v nebi vše zůstalo při starém. Andělé tu mají přistřižená křídla a během posledního soudu zaznívají otázky ne nepodobné těm světským. Je tázán po třídním původu, vztahu k vykořisťování a za největší svátost je zde brána Strana.

Za takovýchto okolností se souzený touží spáse obloukem vyhnout. Jeho odpovědi vyvolávají všeobecné znechucení a zděšení a narůstá hrozba, že se nakonec propadne do pekel kapitalismu. Povídku v překladu Heleny Stachové natočil v roce 1998 režisér Ivan Chrz, čte Bořivoj Navrátil.

Šach

Hrdina povídky Šach se nechá přemluvit přítelem, aby za něj zaskočil v roli jedné z šachových figur při tzv. lidských šachách. To, co zprvu vypadá jako docela příjemná nenáročná zábava, se s ubíhajícím časem mění postupně v nudu a nakonec v napínavé drama. Z potemnělého nebe se snáší čím dál nepříjemnější déšť a temnota začíná prostupovat i pocity a vztahy jednotlivých herců – figur.

Přestává být zřejmé, zda ještě hru řídí nějací šachisté, a na šachovnici se rozvíjí zcela živelný souboj mezi vypravěčem a fanatickým představitelem věže. Souboj, který nakonec odvrhne veškerá pravidla.

Groteska se proměňuje v metaforický obraz společnosti, v níž nesvéprávné figurky ovládají mocní důchodci, kteří ale už možná vůbec nevládnou. Společnosti, která nápadně připomíná reálnou situaci tzv. socialistických zemí v poslední čtvrtině minulého století. Povídku v překladu Heleny Stachové natočil v roce 1998 režisér Ivan Chrz, čte Jan Novotný.