Skáčou a škáčou. Bolest už necítíme, říká o Idiot Syncrasy dvojice Igor a Moreno

18. červenec 2018
Idiot Syncrasy

Igor Urzelai je původně z Baskicka a Moreno Solinas ze Sardínie. Tito dva tanečníci a performeři spolupracují od roku 2007 a v roce 2012 založili v Londýně vlastní společnost s názvem Igor a Moreno. Letos jsou hosty pražského divadelního festivalu Nultý bod a dnes večer vystoupí v Divadle v Celetné se svým představením Idiot Syncrasy. Jde o jejich první společnou choreografii z roku 2013, jejímž jádrem je jednoduchý, ale náročný pohyb – skok.

Říkáte: Začali jsme tím, že jsme chtěli představením změnit svět. Ale cítili jsme se jako idioti. Z jaké myšlenky tedy vychází vaše představení Idiot Syncrasy?

Igor: Představení jsme začali tvořit v době mnoha otázek, době ekonomické recese. Ptali jsme se sami sebe, jaký význam má to, co děláme, naše profese umělců. Nechtěli jsme vytvořit představení, které bude jenom zábavné. Myšlenka změnit svět je spíše o pocitu než o konkrétním činu. V pozadí našeho představení je vytrvalost, opakování, myšlenka nevzdávat se. Neříkáme tím, jak chceme změnit svět nebo v jakém světě chceme v budoucnu žít. Říkáme – tvořte, co chcete vidět; bojujte, za co chcete bojovat; nepřestávejte se pokoušet o to, co chcete získat. Musíme být vytrvalí, protože krize a recese nás jinak mohou rozdělit.

Idiot Syncrasy

Popište mi proces tvorby tohoto představení. Cestu, která vedla od prvotní myšlenky až k výsledné formě?

Moreno:
Představení vznikalo rok a půl vždy během našich rezidencí. Obvykle máme týden až dva rezidenci a mezi tím máme prostor na odpočinek, reflexi a jiné projekty. První tři měsíce jsme budovali studio a rozjímali nad tím, co je pro nás důležité. Neměli jsme ale představu o tom, jaký kus bychom chtěli vytvořit. Pak jsme si řekli - musíme vyjít z toho, co máme a najít v tom hravost a radost. Máme dva lidi, máme sami sebe, diváky a naši energii. K této podstatě jsme se chtěli dostat. Zkoumali jsme pohyby a zpěv, abychom přišli na to, jak vygenerovat pocit určitého posílení. A uprostřed toho všeho jsme našli jednoduchý pohyb – skok. Skákání se nakonec stalo podstatou, na které naše představení stojí.

Z malého skoku jste vytvořili velké představení. Igore, vysvětlete, jak tento pohyb vnímáte, jak ho čtete, co v sobě obsahuje? Nejde jen o fyzický pohyb, skok je ve vašem představení metafora, má symbolický význam…

Igor: Na začátku jsme měli soustu materiálů, myšlenek a nápadů a skončili jsme u tak minimalistického pohybu. Byl jsem překvapený. Skok je jádrem všeho, je to pohyb, ale i metafora a prvek, který najdeme napříč historií u starých, antických tanečníků ale také u klasických a společenských tanců nebo disco tance. Skákání je pohyb, do kterého se lidé dokážou vcítit, rozeznat ho. Ale je to také metafora vytrvalosti a opakování. Navíc, má hudební aspekt, který se díky tomu dostal do představení. Zkrátka je to jádro celého díla.

Idiot Syncrasy

Zmínili jste hudební stránku. Jde o non verbální představení, ale zpíváte a také využíváte zvuky svých pohybů. Jak pracujete se zvukem?

Moreno: Před pár lety nás začala zajímat nejen vizuální ale právě i zvuková stránka představení. Zvuk, který buď zcela vydává přímo tělo performera, nebo ho nějak vytváří. Začali jsme tedy zkoušet živé zpívání a kombinovat ho s našimi hlasy a pohyby. V případě Idiot Syncrasy zpíváme tradiční písně z našich rodných zemí – Sardínie a Baskicka. A také jsme spolupracovali s hudebním skladatelem, po kterém jsme chtěli, aby nám pomohl předat divákům část naší fyzické zkušenosti z představení, a to právě pomocí zvuků. Tento zvukový designér nakonec využil jedinou zvukovou frekvenci, zachycuje vibraci a my ji chceme propojit s našimi hlasy a skákáním.

Igor:
Zpívání byla ta největší výzva, se kterou Moreno přišel. A já se s ní musel popasovat. Neměl jsem na výběr. Nikdy před tím jsem nezpíval (smích).

Idiot Syncrasy

Jste také v interakci s publikem. Jak důležitý je pro vás dialog s publikem a toto vzájemné působení?

Igor: Jde o velmi jednoduchou interakci, o vizuální kontakt. Přiblížíme se k divákům, ale jen tak blízko, jak nám to tanec dovolí, zachováváme komfortní zónu. Nechceme nikoho vyprovokovat, spíš pozvat lidi k interakci. To je to podstatné. Nechci moc prozrazovat, ale v jeden moment nastane okamžik jisté výměny; okamžik, kdy všichni společně oslavujeme. Interakce je důležitá, jinak by představení neexistovalo. Bez diváků by to nebylo živé představení. Takže chceme oslavit, že diváci přišli, poděkovat jim za to a jednoznačně ukázat, že jsme v tom společně.

Jak fyzicky náročné představení je Idiot Syncrasy v porovnání s vašimi dalšími pracemi? Když jsem ho před dvěma lety v Anglii viděla, říkala jsem si, to už přece nemůžou vydržet, už se musejí zastavit…

Moreno: Je to velmi fyzicky náročné představení, musíme samozřejmě trénovat, bez toho bychom nemohli vystupovat, bylo by to nebezpečné. S tímto představením jsme vystupovali už více než stokrát a je zajímavé pozorovat, jak tělo reagovalo na začátku a jak reaguje teď. Zpočátku to bylo velmi bolestivé, ale teď už žádnou bolest necítíme. Tělo se něco nového naučilo a pochopilo, že co děláme, je bezpečné. Někdy je zkrátka třeba překročit určitou mez. Fyzicky je to asi nejnáročnější představení. Ale máme také show nazvanou The Room for All Our Tomorrows a ta je taky náročná, ale jinak, tam totiž hodně křičíme. A zase, na začátku to bylo neskutečně vyčerpávající, ale pak jsme našli způsob, jak to dělat, aniž by nás to ničilo a dokonce jsme v tom našli i potěšení.