Shodou okolností a náhod

To sotva, říkala nám soudružka učitelka, hrdá členka Komunistické strany Československa. Jenže ouha, do třídy se mnou chodil chytrolín Horák. Sledoval tehdy v televizi seriál Okna vesmíru dokořán, který moderoval Jiří Grygar. A začal dělat potíže. Soudružko učitelko, ptal se při hodině přírodopisu, proč se ty kuličky začaly zdrcávat do chuchvalců, když se přece měly rovnoměrně od sebe vzdalovat? Proč se kladně nabité kuličky začaly shromažďovat a tvořit jádra atomů, když se přece svým kladným nábojem odpuzují?

Paní učitelka si nervózně pohrávala s ukazovátkem a Horák pokračoval: Soudružko, jak to že bylo na začátku hmoty a energie přesně tolik, aby se všechno vzápětí nesmrsklo nebo naopak nerozletělo tak moc, že by se už kuličky nikdy navzájem nepotkaly? Proč byla rovnováha přitažlivých a odpudivých sil mezi kuličkami přesně taková, jaká byla zapotřebí, aby jednou mohly vzniknout hvězdy a planety? Vždyť je to všechno strašně nepravděpodobné!

A tehdy se soudružka učitelka uchýlila k lacinému kroku, který nám všem vyrazil dech, měli jsme jí docela rádi. Víš Horáku, řekla hlasem plným mocenské převahy, podle vývojové psychologie bys měl mít období urputného kladení otázky proč dávno za sebou.

Ve třídě to zašumělo. Ve vzduchu se rozhostila soudružčina morální prohra, tak hustá, že by se dala krájet. Jenže chytrolín Horák se ve své infantilní zvídavosti nedal zviklat. Ale soudružko, tyhle otázky včera probíral pan Grygar v televizi. A ještě říkal, že všechny ty kuličky nejen že zhrudkovatěly, přestože neměly, ale zhrudkovatěly tak akorát, aby vůbec mohly vzniknout stabilní hvězdy a planety, dost daleko od sebe, aby do sebe v jednom kuse nenarážely. Měli jsme fakt neuvěřitelný štěstí, my lidi.

A taky jsem četl, dodal Horák povzbuzen zírajícími spolužáky, že jádro uhlíku, který je základem živé hmoty, vůbec nemělo vzniknout. A že voda na rozdíl od ostatních kapalin mrzne kupodivu od hladiny, a jenom proto může existovat život. To už je trochu moc náhod najednou, ne?

A tehdy se naše třída stala svědkem dějinného okamžiku. Výraz netrpělivosti v soudružčině tváři vystřídala směsice paniky a dojetí.

A pak jsme jen s úžasem zírali na učitelku přírodopisu, jak s posvátnou bázní v hlase v dlouhé kostrbaté větě připsala všechny ty náhody moudré a prozíravé Matce přírodě.