She She Pop, matky a Svěcení jara v Arše

Před dvěma lety skupina v Praze představila hru Testament na motivy Krále Leara, kde spolu s herečkami vystupovali i jejich otcové. Loňská inscenace Šuplíky porovnávala zkušenosti z dětství a dospívání ve východním a západním Německu. Letos přijeli She She Pop s nejnovějším projektem Svěcení jara, ve kterém pro změnu vystupují jejich matky. Slavný balet Igora Stravinského posloužil jako rámec pro zkoumání otázky ženské oběti v rodině a ve společnosti.

Bylo po předchozí zkušenosti s otci jednodušší přemluvit matky ke spolupráci?Sebastian Bark: „Myslím, že to bylo jednodušší v tom, že už přibližně věděly, co je čeká, nebo si to alespoň myslely, ale na druhou stranu nám daly jasně najevo, co nejsou ochotny podstoupit. Třeba že s námi nebudou jezdit na turné po světě. Také bylo pro ně snazší hovořit o hranicích svých možností. Například nám řekly, že s námi vystoupí na jevišti, ale že nechtějí být vykresleny jako oběti.“

Johanna Freiburg: „Řekla bych, že úspěch Testamentu nám určitě pomohl získat jejich důvěru. Na druhou stranu si myslím, že odjakživa věřily v naše divadelní schopnosti víc než naši otcové, takže nejspíš by souhlasily, i kdybychom je oslovili jako první. Naopak my jsme měli obavy, abychom je po úspěchu s otci nevystavili situaci, že budou s nimi srovnávány, že budou muset dostát tomu očekáváním. Ale naštěstí to dopadlo dobře.“

Jedním z ústředních motivů vaší inscenace je téma oběti. Žena jako manželka a matka, která obětuje rodině svoji práci a kariéru. Jak rozdílně je pojem oběti vnímán mezi jednotlivými matkami a jejich dětmi?

SB: „Od samého začátku jsme měli jako ústřední téma oběť, ale vnímali jsme ho v širším slova smyslu. Zabýváme se pojmem oběti mezi generacemi, mezi muži a ženami, obětí ve společnosti. Když jsme to na začátku probírali, vlastně jsme ani nevěděli, kam nás to dovede. Zda to bude víc autobiografické, nebo jestli se víc ponoříme do toho archaického pojetí vztahu matky a dítěte. Každopádně koncepce feminismu a oběti matky, která se kvůli dětem vzdá kariéry, to byl výchozí moment, od kterého jsme se ale dostali mnohem dál.“

JF: „Velmi mě zajímá, jak to bude vnímáno tady v České republice. Protože v představení Šuplíky, které jsme tu také uvedli, jsme s našimi východoněmeckými kolegyněmi vytvořili takový portrét naší generace vyrůstající na východě a západě Německa. Tam jsme se také dotkli problému emancipace a vztahů mezi dcerami a jejich matkami. Obecně image matky byla ve východním Německu jiná než na Západě. Očekávání, že se žena vzdá kvůli rodině práce, nebylo na východě tak vžité. Moje matka sice pracovala a živila rodinu, ale na západě to tehdy nebylo běžné. Naopak se ta oběť očekávala. Nevím, jak je to v České republice, ale tuším, že se to víc podobalo situaci v NDR. Ale zároveň tohle je jen jedna z podob oběti. Jak už Sebastian zmínil, jde o mnohem archaičtější vztahy mezi matkou a dcerou. I když třeba děláte kariéru a na první pohled to vypadá, že se nijak obětovat nemusíte, ten vztah je velmi intenzivní, emocionální. Proto jsme museli zvolit ten formální přístup, stanovit si rámec. Ale myslím si, že je to všude na světě stejné.“

V představení vystupují tři ženy a jeden muž spolu se svými matkami. Vnímáte rozdíl v přístupu matky k synovi oproti vztahu matka-dcera?JF: „Myslím, že je ten vztah jiný. Všechny matky si do Sebastiana projektovaly svoje představy: ´Vždycky jsem si přála mít syna. Kdybych měla syna, byl by jako ty. Sebastiane, vzal bys mi, prosím, kufr?…´ Takže měl určité privilegované postavení mezi všemi matkami. Ale přesto jsou určitá témata, jako je závislost, kdo se o koho stará apod., kde to záleží na každém jednotlivém člověku, týká se to každého z nás.“

Vaší předlohou je Svěcení jara, vycházející z pohanského rituálu, při němž moudří starci sedí v kruhu a pozorují předsmrtný tanec dívky, kterou pak obětují bohu jara. Jaká je role rituálu ve vašem představení?JF: „Je to něco, čím jsme fascinováni, nejspíš tu možnost rituálu v našem životě postrádáme. Protože pokud nejste věřící člověk, nemáte mnoho rituálů, které byste mohli sdílet v nějakém společenství. Proto jsme si také Svěcení jara vybrali, fascinovala nás ta představa komunity, jejíž členové se setkají, aby provedli rituál, který něco symbolicky změní. Proto jsme se dali dohromady s matkami, abychom takovou komunitu vytvořili a provedli určitý rituál, prostřednictvím hudby prožili společné emoce a třeba i něco změnili.“

SB: „V něčem se to podobá naší zkušenosti s otci. Znovu jsme si potvrdili, že nejsme zcela emancipovaní, že pořád závisíme na rodičích. I když je nám přes čtyřicet. Že jsme nikdy nedosáhli toho okamžiku, kdy jsme si řekli, buďme zcela nezávislí, svobodní. Proto jsme chtěli vytvořit takový umělecký rituál, při kterém bychom si navzájem darovali svobodu. Abychom si prošli vším tím kontrolováním a závislostí a na konci se pokusili stát jinou osobností, jiným člověkem.“