Ševčíkův Skleněný pokoj se rozpadá na melodramatické střepy
Ambiciózní koprodukční drama Skleněný pokoj podle stejnojmenné předlohy Simona Mawera, odehrávající se ve vile Tugendhat, divákům nedovolí uchopit postavy, velké dějiny ani ústřední magickou stavbu.
Když teplé sluneční paprsky dopadnou na onyxovou stěnu vily Tugendhat a oranžová záře zalije tváře hlavních hrdinů, vystoupí do popředí to, čím chtěl Skleněný pokoj být – organickou syntézou složité sítě rodinných i milostných vztahů a domu, který je jejich středobodem, ale také svědkem velkých dějin. V praxi je vše jinak, ambiciózní projekt režiséra Julia Ševčíka totiž působí jako mnohdy nesrozumitelný soubor fragmentů, jež postrádají jakýkoliv kontext. Tvoří ho výseky ze životů postav, které jsou definovány skrze toužebné pohledy, až exploatační vyobrazení dějin a opatrné snímání impozantní funkcionalistické stavby.
Podvyživená milostná zápletka
Do vyprávění vstupujeme skrze krátkou montáž, která předestírá některé příběhové i vizuální motivy. V prvních minutách jsou představeny dva na první pohled harmonické manželské páry, umírněná Liesel a podnikatel Viktor, právník Oskar a jeho žena Hana s tváří nizozemské herečky Carice van Houten. Mezi oběma ženami je však očividná milostná tenze, která na povrch proniká především skrze dlouhé pohledy a šepot. Posléze se sice změní v dráždivě sexuální náznaky, leč ty dlouho nedojdou naplnění. Další vrstvou těchto vztahů je sdílená láska k legendárnímu brněnskému domu, jemuž všichni zúčastnění pravidelně skládají komplimenty či na něj (nebo z něj) smyslně hledí.
Tematizace průzračného skleněného pokoje jako epicentra vily by mohla naznačovat, že všechny vztahy a pohnutky budou transparentní. Ale film divákům nikdy nedovolí postavy poznat nad rámec jejich povrchních tělesných tužeb – jsou to především dychtivé pohledy mezi Hanou a Liesel, nebo Viktorem a mladou Katou, které tvoří poněkud podvyživenou milostnou zápletku.
Skleněný pokoj působí jako celovečerní sestřih několikadílného seriálu
Těmto impulzivním vzplanutím pak není dopřán ani kontinuální vývoj, protože vyprávění je až extrémně eliptické a zběsile se žene kupředu. Pro Skleněný pokoj není netradiční, aby se během třiceti minut narodilo několik dětí, případně jiné vyrostly od kolébky k dospělosti. Film se totiž do necelých dvou hodin pokouší zhustit období od třicátých let po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a vinou toho působí jako celovečerní sestřih několikadílného seriálu. O něco podobného se snažila v Cannes oceněná Studená válka, jejíž střihač Jaroslaw Kaminski se mj. podílel právě na Skleněném pokoji, avšak Pawlikowského epos stál na značně užší vztahové síti s promyšlenou strukturou dílčích epizod. Ševčík se do podobného formátu snaží zasadit až trojnásobně víc ústředních postav, nad nimiž se tyčí ocelový skelet vily Tugendhat, jejíž železné sloupy, masivní schodiště a obrovská okna tvoří významnou součást příběhu.
Dům samotný jako by představoval srdce této sítě. Srdce, které se ztrácí v mlze nostalgie a cloumají jím dějiny. Od slunečných třicátých let, kdy jej obývá ústřední rodina, k temnému období protektorátu, absurdním komunistickým večírkům až k rozpadu při okupaci. Vila je tichým svědkem, na jehož stavu se odráží stav národa, který jako by ve filmu neexistoval. Tato procházka československou historií působí, podobně jako milostné vztahy, útržkovitě a povrchně. Tomu odpovídá i způsob, jakým je nádherná stavba snímána. Štrbova kamera ji zabírá nezajímavě a z několika opakujících se úhlů, aniž by se v kompozici snažila reflektovat její přednosti. A to je možná na Skleněném pokoji nejbolestivější, jeho vizuální stránka sahá k banálním obrazům pomalu se pohybujících figur, které se zasněně dívají mimo rám, noční mlze nebo, pro Ševčíka už typickým, záběrům na vodu. Snímek o tolik unikátní stavbě je bohužel zabalen do množství nadužívaných vizuálních motivů.
Sutiny chvályhodných ambic
Přes chvályhodnou ambici vytvořit opravdu „evropský film“ – zapojením anglických dialogů a mezinárodního štábu i hereckého obsazení – zůstává Ševčíkova novinka odpojena nejen od současné české kinematografie, ale i od obecnějších mezinárodně přenositelných estetických tradic. Podobně jako jeho Masaryk neuměl produktivně spojit dvě časové roviny vyprávění, které se spíš vzájemně rozrušovaly než rytmizovaly, naráží i zde na neschopnost rozhodnout se, kterému z dílčích aspektů věnovat plnou pozornost.
Vila Tugendhat je natolik promyšlenou konstrukcí, že nepotřebuje nosné zdi a tíhu stropu nesou jednotlivé ocelové sloupy. Skleněný pokoj jako by tento konstrukční princip replikoval a sestával ze samostatných epizod, které jsou rozmístěny napříč celou narativní stavbou. Jenže Ševčíkův tým podcenil své schopnosti vystavět příběh bez centrálního nosného rámce a následkem toho se jejich film rozpadá do motivických střepů, povrchně dráždivých fragmentů až končí v sutinách vlastních ambic.
Skleněný pokoj (Česko, Slovensko, 2019)
Hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang ad.
Scénář: Andrew Shaw
Režie: Julius Ševčík
Distribuce: Bioscop, premiéra v ČR: 14. 3. 2019
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
