Sergi Pompermayer: Uprchlíci

Zvítězí ten soutěžící, jehož tragický osud vyvolá v domácích posluchačích největší pohnutí a pošlou mu nejvíc hlasů. Pořád získá velkou popularitu. Jeho autoři mohou mít pocit, že mění svět k lepšímu do chvíle, než si probíhající soutěže povšimne místní diktátor a nabídne režisérovi pořadu rozhovor.

Hra Uprchlíci získala svému autorovi, katalánskému dramatikovi a scénáristovi Sergi Pompermayerovi (nar. 1967) domácí a evropskou proslulost. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák a do hlavních rolí obsadil Vladimíra Dlouhého, Jana Dolanského, Šárku Vaculíkovou, Igora Bareše a Apolenu Veldovou.

S režisérem Alešem Vrzákem o inscenaci Uprchlíci

Uprchlíci jsou druhá katalánská hra, kterou jsi v poměrně v krátkém časovém období natočil. Mají tyto hry něco společného, respektive čím Tě zaujala?Obě katalánské hry přinesla dramaturgyně Jihočeského divadla Olga Šubrtová, moje dávná rozhlasová kolegyně, s tím, že by mohly být realizovány i v rozhlase. Obě hry představují reflexi současného světa s problémy, které nás, bohužel, denně obklopují. Uprchlíci propojují téma katastrofálního stavu médií s jejich schopností manipulace s tématem lidské bezohlednosti a touhy po moci za jakýchkoli obětí.

Hra se odehrává v blíže nespecifikované zemi, hlavním tématem, alespoň pro mě, je zneužití medií. Máš pocit, že je to téma aktuální i u nás? Místo příběhu není přesně určeno a tím umožňuje umístění kamkoli ve světě. Dnešní doba v médiích v české republice denně nabízí obrovské množství „reality show“ od zavírání lidí do místností přes pěvecké výkony až k dovednostem v oblasti vaření. Sergi Pompermayer ve své hře jde ještě trochu dál. Reality show nás zavádí do válečného prostředí, kde s pomocí nejtragičtějších lidských příběhů bestiálně útočí na lidské city, pochopení a solidaritu. Media jsou navíc nechtěně využita ke změně politického názoru, a tím ke změně ve vnímání válečného konfliktu. Zpočátku se mi tento model zdál vzdálený naší realitě. Ale po konzultacích s některými válečnými reportéry jsem dospěl k názoru, že tato situace je těsně před námi, jestli v ní už vlastně nežijeme.

Hra má poměrně složitou výstavbu, bylo to při práci na překážku, nebo to bylo spíš inspirující?Složitá stavba byla velmi inspirující. Základní otázkou bylo, zda pracovat s hrou jako s modelovou situaci, či autentickým příběhem. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. To samozřejmě ovlivnilo výběr herců, budování jednotlivých situací a v návaznosti i volbu prostředí natáčení.

Část natáčení probíhala v plenéru – proč?Plenérové scény (scény, které se odehrávají ve venkovním prostoru) jsme točili dvojím způsobem. Jednak v plenérovém studiu Českého rozhlasu a jednak ve vytipované lokaci na kraji Prokopského údolí. Následně jsme porovnávali oba výsledky a došel jsem k názoru, že scény natočené v autentickém přírodním prostoru vycházejí lépe z hlediska situace, hereckých výkonů a celkového zvukového designu a lépe vyhovují zvolené koncepci inscenace.

Koho jsi přizval ke spolupráci?Vedle dramaturgyně Olgy Šubrtové se na inscenaci především podílel zvukový designér Michal Rataj, na studiových nahrávkách zvukový mistr Roman Špála, na plenérových scénách zvukový mistr Jan Čeněk ze studia Bystrouška. Nerad bych opomněl některého z herců, kteří byli ochotni pracovat v plenérovém prostředí ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách. Jako reprezentanty bych jmenoval Jana Dolanského a vynikající mladou herečku Šárku Vaculíkovou. (Její účast byla zároveň jejím rozhlasovým debutem.) V roli generála Burnuse exceloval Vladimír Dlouhý.

Pro Vladimíra Dlouhého to byla asi poslední rozhlasová práce. S Vladimírem Dlouhým jsme natáčeli den před plánovaným nástupem do nemocnice. Protože práce bylo příliš mnoho, držel jsem ho ve studiu až do půl jedné v noci. Velmi mě zaujala jeho neuvěřitelná obětavost a schopnost reagovat na podněty režiséra, snaha o dokonalé ladění dialogu s Janem Dolanským, který je vlastně kostrou hry. Vzpomínám si, že jsem sám sebe přistihl v momentech, kdy jsem netušil, jakým způsobem Vladimír Dlouhý došel k tak zajímavým řešením situací, tak neuvěřitelně jednoduchou cestou. Mám pocit, že tato vlastnost se jmenuje talent.