Saně dobré vůle

27. prosinec 2013

„Lidi na lidi jsou jako saně“ – tak začíná slavná písnička V+W o Davidovi a Goliášovi. Když jsem ji v dětském věku poprvé zaslechl, chvíli mi vrtalo hlavou, proč by lidé měli být jako ten dopravní prostředek, na které mne moji starší sourozenci posadili a pak mne táhli po jiskřivém sněhu, což se mi líbilo. Že se kromě těchto saní vyskytují též saně líté, až sedmihlavé, jsem zjistil později.

Dodnes jsem ale nepřišel na to, má-li ta věčně zelená píseň pravdu, že když se podíváme, jací lidé jsou, musíme naříkat. Není tvrzení, že lidé jsou na sebe jako saně a člověk na člověka jako kat, jen zevšeobecnění okrajové zkušenosti a básnická nadsázka ?

Přece jsou na zemi lidé dobré vůle a andělé z nebe jim zvěstují pokoj. Připomněli jsme si o Vánocích spoustou písniček a pohlednic též dobráckých pastýřů stád u Betléma, kteří nelenili a se všelijakými dárečky pospíšili do městečka, aby pacholátku nemluvňátku udělali radost. Strávili jsme sváteční dny s našimi í milými a blízkými a bylo nám s nimi hezky, a nejen s nimi: však Veselé vánoce nám přálo hodně hodných lidí.

Jenže idyla vánočních koled a sváteční vůně domova, to je jenom jedna, světlá stránka našeho lidské psaní dějin. Písnička o Davidu a Goliášovi připomíná tu temnou. Však záhy po jejím napsání hrůzy světové války připomněly, že Goliáš malé Davídky prostě zašlápne, a nad obrem nezvítězí trpaslík, ale ještě větší obr. A hrůzy holocaustu navždy dosvědčily, že nevýslovných bestialit jsou schopni lidé, do kterých by to před tím nikdo neřekl, že člověk na člověka dovede být jako kat, kterému navíc bolest mučené lidské bytosti působí potěšení.

Tak jak to je? Jsme my lidé bytosti plné dobré vůle? Nebo někteří i ano, někteří ne? Kterých je víc?

Na tuto otázku žádný průzkum veřejného mínění odpověď nepřinese. Ale nevadí, však ta otázka je zbytečná. „Pokoj lidem dobré vůle“ totiž asi není ten nejlepší překlad andělského poselství z řečtiny do latiny, byť právě tato verze u nás v Čechách zlidověla. Jiné překlady, např. Kralická Bible, mají za to, že andělé na nebi zpívají „na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“. Líbí se mi tento překlad více, však „pokoj lidem dobré vůle“ jako by opakoval ještě o Vánocích návštěvu čerta s Mikulášem, kdy čert zlobivé děti straší a trestá, Mikuláš pak hodné děti chválí a odměňuje.

Andělé u betlémských pastvin ale neodměňují lidi za jejich dobrovolnictví, nýbrž ohlašují jednak Boží přání: „Na zemi pokoj,“ jednak Boží slib: Bůh má a bude mít k lidem dobrou vůli. Bez ohledu na to, jsou-li to dobráci či zlostníci, světci či hříšníci. Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, stojí v jiném evangelijním textu.

Vánoce jsou tedy také připomínkou, že ještě důležitější než naše rozlišování mezi lidmi dobré a zlé vůle, mezi dobrem a zlem vůbec, je Boží vyhlášení náklonnosti k lidem, Boží záliby v nás. I ty vánoční dárky nám to připomněly: nejsou odměnou za to, že jsme nezlobili, ale znamením, že se máme rádi. Neváží nás dohromady jen vazby výkonu a odměny, vzájemných protislužeb a užitečností. Dohromady nás sesíťovává samo lidství, Bohem oblíbené.

Dobrá vůle tedy není něco, co se s námi rodí, ale čeho se nám dostává, co také můžeme a máme předávat dál. V jistém smyslu jsme poselstvím z nebe ponoukáni, abychom byli jako saně. Ovšemže ne saně sedmihlavé, nýbrž saně sloužící jako dopravní prostředek k šíření dobré vůle, a to i tehdy, když vánoční idylu vystřídá všední den.

autor: Miloš Rejchrt
Spustit audio