Rozzlobené rakouské ženy a jejich povídky

1. listopadu letošního roku si připomínáme sté výročí narození rakouské spisovatelky Ilse Aichingerové, laureátky řady literárních cen a jedné nejvýznamnějších německy píšících autorek po druhé světové válce. Ve svém díle se kriticky vyslovuje k rakouským politickým a sociálním poměrům, staví se proti falešné idyle a zapomínání, zejména v odkazu na hrůzné historické zkušenosti z nacistické nadvlády po anšlusu Rakouska, které fatálně zasáhly i do jejího vlastního života.

V roce 1949 napsala Ilse Aichingerová svou slavnou povídku Zrcadlový příběh, která je dnes součástí rakouských školních čítanek. Je pozoruhodná nejen obsahem, ale i formou vyprávění ve druhé osobě a obrácenou časovou perspektivou. Z příběhu bezejmenné ženy se nejdříve dozvíme její konec, abychom postupně v závěru dospěli až k jejímu ranému dětství. Když bylo na začátku 50. let Ilse Aichingerové nabídnuto členství ve Skupině 47, přečetla na prvním setkání s jejími členy právě povídku Zrcadlový příběh. V roce 1952 pak za tento text získala i prestižní Cenu Skupiny 47.

Povídka Herodes pochází ze souboru próz napsaných v 60. letech. Aichingerová zde vytváří fantastická spojení motivů literárních a biblických s prvky surreálnými, text asociativně a volně navazuje bez zjevného zakotvení v realitě. Jak píše Michaela Jacobsenová v doslovu: „Text prozařuje úžasná jasnost, čirý jas. Jsou to zlomky utopie, uchráněné či znovu vybojované naděje, čas od času probleskující mezi řádky“.

Básnířka a spisovatelka Ingeborg Bachmannová (1926–1973) je další autorkou z panteonu významných německy píšících autorů po druhé světové válce. V povídce Mládí v jednom rakouském městě ze sbírky Třicátý rok, která česky vyšla na začátku 60. let v překladu Josefa Čermáka, vypráví o dramatickém dospívání před válkou a během ní, o dětech, které se náhle ocitly ve víru malých i velkých dějin. Pro samotnou Bachmannovou bylo obsazení jejího rodného Klagenfurtu nacistickými vojsky v roce 1938 velmi traumatizujícím zážitkem. Vzpomínky na tuto dobu ji provázely po celý život a opakovaně vstupují i do jejích próz. Tady skončilo její do té doby šťastné dětství. „Bylo to něco tak strašného, že tím dnem začínají mé vzpomínky. Příliš ranou bolestí, kterou jsem v takové míře už nikdy později nezakusila,“ vzpomínala autorka později.

V povídce spisovatelky Brigitte Schwaigerové (1949–2010) Štýrský kroj se před námi otevírá ironický obrázek rakouské všednodennosti. Navenek vážená a spořádaná domácnost lékaře Ludvíka a jeho pečující manželky Hildegardy pod krajkovou dečkou skrývá temnou minulost a neutěšenou přítomnost. Povídka pochází z knihy Pokusy milovat a česky vyšla v překladu Jitky Jílkové v revue Světová literatura. Není bez zajímavosti, že Brigitte Schwaigerová měla blízký vztah k Čechám, narodila se ve Freistadtu u rakousko-českých hranic a v 90. letech žila tři roky v jihočeské Zlivi, kde vznikla i její kniha Jaro znamená Frühling.

Marie von Ebner-Eschenbachová (1830–1916) zdánlivě nezapadá do našeho výběru rakouských rozezlených žen, už jen dobou svého působení. I ona s nimi ale mnohé sdílí. Vzepřela se přání rodiny a navzdory tradičním představám o úloze ženy na konci 19. století se rozhodla věnovat literatuře (a ze zájmu například i hodinářství). Kriticky se vyjadřovala k dobovým společenským problémům, zejména k sociálním otázkám.

V povídce Chlapec a pes vypráví příběh dětství venkovského nalezence, se kterým se život vskutku nemazlí. Pro vesnickou společnost je sirotek bez minulosti cizorodým prvkem, nechtěným, ale trpěným. Nezastíraný odpor lidí, mezi kterými chlapec spíše přežívá, než žije, formuje jeho myšlení a cítění k drsnosti a krutosti. Tak jako mu všichni silnější dávají pocítit svou převahu, tak i on je bezcitný vůči tvorům slabším, zvířatům. Naděje, že se v něm probudí přece jen jakási lidskost, je stále tenčí, ale ještě zcela nezmizela.