„Rozhlas je umění vidět slyšené a slyšet viděné.“ Režiséra Karla Weinlicha připomínáme v cyklu Osudy

6. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Weinlich

Režisér rozhlasových pohádek a her pro mládež Karel Weinlich zemřel ve věku 90 let. Jednu z nejvýraznějších osobností Československého a později Českého rozhlasu připomínáme ve vzpomínkovém cyklu Osudy.

Připravila: Eva Ocisková
Natočeno: v roce 2003
Technická spolupráce: Tomáš Gsöllhofer

Karel Weinlich vyrůstal bez rodičů, u dědečka. Po jeho smrti žil krátce u matky, která se mezitím provdala za říšského Němce. Soužití ale nebylo nijak ideální, německy skoro nerozuměl, nacistickou výchovu neakceptoval. 

Když jsem chodil po ulici v uniformě Hitlerjugend, bily mě české děti. A když jsem uniformu svlékl, bili mě Němci, že se kamarádím s Čechama.

Po různých peripetiích z domova brzy odešel a protloukal se sám. Nejdřív začal pracovat jako tkalcovský učeň ve Dvoře Králové, pak nastoupil v Náchodě jako učedník v oboru prodavač konfekce, kde se také vyučil.

Dělal jsem, co se dalo, s jediným cílem: zajistit si bydlení a vystudovat. Za války jsem do školy skoro nechodil, takže jsem byl téměř negramotný.

Vystřídal několik dělnických povolání, nakonec to byla práce vrátného v továrně Sfinx a díky starostlivosti dělníků, kteří se ho ujali, se vydal studovat. „Oni zjistili, že existuje nějaká konzervatoř, a přihlásili mě tam. Musím říct, že byl rok 1948 a já byl takzvaný dělnický kádr. Na školu mě vyslala fabrika a to bylo zaklínadlo, které otevíralo dveře kamkoli.“

Karel Weinlich ve studiu při práci

Přijat byl na pražskou konzervatoř, kde studoval herectví. Poté začal studovat na AMU v Praze, v roce 1949, kde mohl obdivovat profesory Radovana Lukavského, Karla Högera a další. Brzy ale přešel na nově ustavený obor rozhlasové režie k Josefu Bezdíčkovi a pod jeho vedením i absolvoval.

Bezdíčka jsem si zamiloval. Byl to první člověk, který mě začal skutečně vzdělávat. A pro mě to nebyl jen profesor, kterého jsem si nesmírně vážil. Byl to otec, učitel a kamarád. Když jsem dostudoval, nasměroval mě dál.

Už v průběhu studií začal Karel Weinlich spolupracovat s Československým rozhlasem (se spolužačkou Věrou Frühaufovou, později Kovaříčkovou) jako asistent režie a po ukončení studií (r. 1953) nastoupil jako režisér v Hlavní redakci pro děti a mládež. V mezičase působil také v Divadle Julia Fučíka v Brně a pracoval jako asistent režie v Divadle E. F. Buriana v Praze.

Natáčení rozhalsové hry Noční let: Radovan Lukavský, Pavel Grym, Luděk Munzar a Karel Weinlich (26. 12. 1964)

Do rozhlasu se ale vrátil (r. 1964) a pokračoval v režisérské práci v redakci pro děti a mládež. Jeho režijní práce sahají od pohádek a her pro děti až po hry pro dospělé posluchače a počítají se na stovky.

Čtěte také

K rozhlasovému přijímači přivedl několik generací posluchačů – zejména k nedělní rozhlasové pohádce, která se stala posluchačsky vyhledávaným žánrem. Od šedesátých let se režijně podílel i na oblíbeném Meteoru, populárně vědeckém magazínu pro mládež, v osmdesátých letech na Dominu, rozhlasovém klubu dětí.

Rozhlas je umění vidět slyšené a slyšet viděné. A když tomu přijde člověk na chuť, zcela mu propadne.

Významná byla jeho práce s dětskými i dospělými herci. Řada z nich prošla Dismanovým dětským rozhlasovým souborem a na režiséra Weinlicha vzpomínají jako na toho, kdo jejich vztah k rozhlasovému herectví významně ovlivnil svým přístupem i pojetím (např. Naďa Konvalinková, Ondřej Kepka).

V pohádkách jsem mohl realizovat své sny.

Karel Weinlich prožil s pražským rozhlasem většinu svého života a jako režiséra rozhlasových pohádek a her pro mládež ho zná většina posluchačů. Listopad roku 1989 mu však nadělil ještě jinou roli.

V revolučních dnech se stal mluvčím Občanského fóra tehdejšího Československého rozhlasu a členem koordinačního centra OF. V Československém a posléze Českém rozhlase působil až do odchodu do penze v roce 1996.

Ke koupi na Radioteka.cz

autoři: Tvůrčí skupina Drama a literatura , ČRo
Spustit audio

Související