Robert Lepage je vizionář i dobrodruh, kterému dělá problém poslat e-mail

Robert Lepage je nepřehlédnutelnou postavou současného scénického umění. Svým originálním přístupem k divadlu, jež kreativně kombinuje s médii typu videa či filmu, od základů otřásl nejen dogmatem divadla založeného na textu, ale i dogmatem klasické divadelní režie. Ve svých divadelních projektech hledá nový, současný jazyk, jehož prostřednictvím je možné vyprávět příběhy. A to tak, aby divák, odkojený televizí, filmem a dalšími moderními médii, neměl v divadle náskok před tvůrci.

Sám o svém pojetí říká: „Vždycky mě fascinovaly oba jazyky - jazyk filmu i divadla - jejichž fúzi považuji za budoucnost performativních umění. Žijeme ve světě, ve kterém je publikum - co se čtení a rozumění příběhům týče - velice zralé a zkušené. I ti nejméně vzdělaní lidé nebo lidé velice málo dotčení kulturou dobře znají jazyk filmu a jsou zvyklí na filmový způsob vyprávění. Dennodenně je oslovují příběhy z reklamy, televizních seriálů, z internetu. Pod vlivem těchto médií začali myslet mnohem rychleji. Takže když přijdou do divadla, které má jiný rytmus, mají velký náskok před herci, dokážou předvídat, co se stane. Já si ale myslím, že by to tak být nemělo. Divadlo by mělo překvapovat a vytvářet takový narativ, který je srozumitelný dnešnímu člověku.“

Robert Lepage na Pražském Quadriennale |foto: Pražské Quadriennale

Právě fúze divadla se současnými médii proslavila Roberta Lepage celosvětově Autorské projekty jako Andersen´s Project nebo Triptych, ale i Le Pageovy operní inscenace včetně Wagnerova triptychu Prsten Nibelungů, jenž inscenoval v MET, zaslouženě budily a budí pozornost. Zcela přirozeně totiž udivují možnostmi, které divadlu otevírá užití současných technologií. Je to ale tak trochu paradox. Jak totiž možná trochu nadneseně tvrdí umělec - on sám technologiím příliš neholduje ani nerozumí.

„Lidé si velice často ztotožňují mě i mou práci s moderní technologií. Ale můžu vás ujistit - já o ní nevím skutečně nic. Dělá mi dokonce problém poslat e-mail, nevím, jak správně používat počítač. Vtip tkví v tom, že jsem obklopen lidmi, kteří mají tento typ talentu. Dobře vědí, jak technologie pracují, jak je možné jejich potenciál využít. A já neříkám ne. Naopak. Říkám - je to váš přirozený jazyk, pojďme tedy zkusit, jak funguje. Pojďme zjistit, jestli je možné vydobýt jeho prostřednictvím trochu poezie. A skutečně - často se nám prostřednictvím technologie daří otvírat nové dveře, vyjadřovat nové významy způsobem, který tu ještě nebyl. A to je vzrušující.“

Robert Lepage na Pražském Quadriennale |foto: Pražské Quadriennale

Přestože technologie a moderní elektronická média hrají v Lepageově divadelní tvorbě zásadní roli, nejsou pro něj výchozím bodem ani cílem tvorby. A nejsou pro něj ani jádrem divadelního sdělení. Jejich prostřednictvím nechce prvoplánově ohromovat nebo šokovat, technologie vždy slouží obsahu a významu.

„Dám jeden příklad. V současné chvíli pracuji na jedné one-man show, jejímž tématem je paměť. Několik týdnů jsem na toto téma improvizoval a skončil u toho, že celou show bude určovat můj iPhone. Ale není to proto, že iPhone je ultramoderní přístroj, novodobá zábavná hračka, ale proto, že v dnešní době nahrazuje naši paměť, je naší pamětí. Tam si nahráváme různé složky, ukládáme fotografie, dokumentujeme vlastní život. Nemůžu tedy dnes mluvit o paměti, aniž bych mluvil o tomhle. Takže není to tak, že bych pracoval s technologií proto, že mi nabízí zajímavé a efektní možnosti. Pracuji s ní proto, že nese určitý význam.“

Robert Lepage na Pražském Quadriennale |foto: Pražské Quadriennale

Vedle schopnosti propojovat odlišné jazyky umění v homogenní, originální svět fascinuje na divadle Roberta Lepage ještě jiná věcZávažnost témat, o kterých se hraje, i autenticita a přirozenost, s jakou se o nich hraje. Za těmito kvalitami stojí Lepageova potřeba bořit zažité stereotypy a oddávat se v tvorbě experimentům všeho druhu. Tomu odpovídají i metody, které v divadelní práci užívá. Vedle experimentů s divadelním prostorem je jednou z nich i improvizace. Z té vznikla většina inscenací, které vytvořil se svou společností Ex Machina.

„Když začínáme zkoušet nový projekt, lidé za mnou často chodí a ptají se, co budu hrát? A já na to říkám: ´nevím. Vím jen, že s tebou chci pracovat´. Pak začneme improvizovat a děje se úžasná věc. Lidé v sobě najednou začnou objevovat charaktery, se kterými se předtím ve své kariéře nikdy nesetkali. Jsou totiž obsazováni podle zažitých stereotypů. Takové objevení postavy uvnitř sebe samých herci přirozeně považují za osvobozující a často také vytvoří naprosto fantastickou kreaci. Pro mě osobně je tento způsob práce nevyčerpatelnou studnicí možností. Postava i příběh nikdy nepřestávají žít a hercům nikdy nedocházejí slova. A to je úžasné.“

Inscenace Roberta Lepage překypují obrazností i významy. Především proto, že on sám mluví a uvažuje o divadle jako o poezii svého druhu a bylo by možné ho označit za básníka, který je schopný realizovat své fantaskní představy a surrealistické vize. Je dobrodruh, který touží a neustále potřebuje objevovat nové světy. Dobrodruh, který se vydává na cestu, aniž by předem věděl, kam doputuje.

„Pravda je, že jsem tak trochu jako Kryštof Kolumbus, který na svou loď přijme početnou posádku a řekne jí: Jedeme objevovat nový kontinent. A posádka se ptá: A kudy pojedeme? A jak dlouho? A já na to říkám: nevím, ale pokusím se vás vést. Budu pozorně sledovat, kudy vane vítr. Ale co je na konci té cesty, to vám s jistotou nedokážu říct. Vím, že je tam nová země. Ale jaká je a jak se jmenuje, to vám nemohu říct. Ale vím jistě, že tam je.“