Ranní úvaha Miloše Rejchrta: Kdo miluje, zdrobňuje (Úvaha dušičková)

2. listopad 2017

Už jako dítě jsem oceňoval, že na přelomu října a listopadu se potemnělé hřbitovy proměňují v zahrady plné světel.

Nasvěcování a zdobení hrobů kolem určitého data je obyčej stále živý, přitom hodně starý, starší než křesťanství.

Keltové prožívali 1. listopad jako den, kdy duchové mrtvých pronikají do světa živých. Proto na hrobech rozžíhali navigační světla, aby se duchové zemřelých nezatoulali a včas našli cestu zpět. Také vydlabané svítící dýně, oblíbené u dětí dodnes, jak pozoruji na svých vnoučatech, nám nejspíš odkázali naši prapředkové jako ochranné amulety před nezvanými návštěvami našich obydlí.

Křesťanství na starou otázku, jak spolu komunikují mrtví a živí, přineslo svou odpověď a pokusilo se letité obyčeje naplnit novým obsahem. Od 9. století máme v kalendáři 1. listopad obsazen Svátkem všech svatých a od 10. století se 2. listopadu připomíná „Památka všech věrných zesnulých“.

Samo slovo „památka“ nás ujišťuje, že naši zesnulí jsou stále s námi. Však když se na ně rozpomeneme, něco to s námi dělá: třeba zjihneme, rozněžníme se, nebo nás zabolí nesplacený dluh. Jsou tak mezi námi živými zase přítomni, ale nějak jinak a hlavně méně, než bychom chtěli. Vzpomínka na ně je proto vždycky i trochu teskná.

Vzpomínání na naše zesnulé však není všechno, k čemu Památka všech věrných zesnulých nabádá; byla původně ustanovena jako den přímluvných modliteb.        

V křesťanství se prosadila představa, že do hrobu ukládáme jen jakési ostatky našich zemřelých. To podstatné, co většinou nazýváme duší, se v hodinu smrti naší od těla odpoutá a přebývá pak kdesi, kam my zatím nemůžeme. Ty, kteří od nás odešli, ovšem stále máme rádi, jak napovídá něžná zdrobnělina „dušičky“. Chceme, aby tam, kde teď jsou, odpočívali i v pokoji, světlo věčné jim svítilo, a vůbec jim tam bylo dobře.

Středověkou představu, že duše jsou po smrti umístěny do jakéhosi nápravného zařízení, zvaného očistec, reformovaná větev křesťanstva opustila již v 16. století a ani současná nauka římské církve na ní nijak vehementně netrvá.

Přímluva za zesnulé však má smysl i bez očistce. Když máme někoho rádi, tak chceme jeho dobro. Že nám ho smrt sebrala, to přece není důvod, abychom mu už nic dobrého nepřáli.

Samo slovo „věrní“ v názvu dnešního dne je jakousi naší kolektivní přímluvou: koho jsme měli a máme rádi, tomu jeho nevěru a jiné vady a poklesky nepočítáme. Není naším úkolem naše zesnulé soudit, ale svědčit v jejich prospěch, přimlouvat se, však poslední soud teprve bude. Soudci a historici musí být objektivní, my ne.

Na své zesnulé vzpomínáme jen v dobrém a zahrnujeme je do množiny věrných. Oni svým způsobem byli věrní, věřili, i když tak nějak po svém, ledacos se jim nepovedlo, ale mysleli to dobře. Máme je rádi, přejeme jim světlo, klid a mír.

A kytičku na hrob kladem nikoli, abychom zvelebili jejich místo odpočinku, však oni už šli do lepšího, ale abychom si uklidili ve své duši, ujistili se o své lásce a v sobě rozsvítili svíčku naděje.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.