Proč musíme žít?

Otázka není položena, jako proč jsme zde a jaký je smysl tady toho všeho, ne, Natálka vnímá tíhu života a ptá se, proč musíme žít? Je to tím naléhavější, že Natálka je hezká, zdravá holčička se spoustou kamarádů, žije ve velkém domě se zahradou a má nejen milující rodiče, nýbrž i laskavé prarodiče a má všechno, co může čtyřletá slečna chtít.

Triviální odpovědí dospělému by jistě bylo cynické „nemusíš, můžeš spáchat sebevraždu“, dítě to ale neuspokojí. Jaký by to totiž mělo smysl, být na chvíli zde, mezi modrými horami a takto násilně odsud za chviličku odejít, protože mě to už nebaví. Co by to bylo za film, ze kterého jsem odešel před koncem?

Jenomže jednou stejně tuto stranu světa opustíme všichni a ptát se musíme. Náš život, co to bylo za kousek nedosněného snu? Nebyli jsme, jsme, nebudeme. Přišli jsme, odcházíme. Umřeme.

Proč musíme žít? Otázka, na které ateismus fatálně selže. Neboť mu nezbude než říct něco ve smyslu, jsme tu, protože jsme, ocitli jsme se, protože jsme se ocitli, další otázky nemá smysl klást. Neinteligentním vířením kosmického bahna se vyvířila inteligence, z žhavého magmatu vzniklo dítě schopné žhavé lásky. Tak se stalo, žádný div.

Profesory na fakultě by to možná uspokojilo, ale ne Natálku, protože její vlastní život je pro ni cosi velmi praktického, neptá se teoreticky, nýbrž proč právě ona musí být a proč zde, proč s těmito rodiči a na kraji tohoto lesa a takové ty odpovědi, jako že jsme povstali z hmoty evolučními procesy a dál nic, uspokojí učence, kteří mají nedivit se v popisu práce a v popisu života, ale ne čtyřleté dítě. Proč to tedy ten hvězdný prach napadlo, že se stane mnou a rodiči, proč chtěl a kdo mu vydal povel? Velké mlčení.

Takže se my, dospělí, zeptáme přímo toho, kterého různá náboženství nazývají Tvůrcem, velkého Otce vesmíru. Proč musíme žít? Copak nevidíš, že tak prostou věc, žít, neumíme?

Copak nevidíš, Bože, jak i my, kteří opticky máme vše, co potřebujeme, vykazujeme neuvěřitelnou schopnost zkazit si život? Jak je naše vlastní svoboda závažím, jejímž úderům se na tenké hrazdě jen stěží vyhýbáme, jak jsou všechny naše žádostivosti proti nám v přesile?

Copak nevidíš, že příjemnosti, byť by jich bylo sebevíc, se omrzí, což to nevidíme my sami, a což mi to mnohokrát neříkali bohatí businessmani v Praze, že ani golf, ani slečny, ani vyhlášení kuchaři mi ani o milimetr neobrousí hrot té otázky, proč zde musíme být? Finančně to máme vyřešené, říkali mi, ale co dál, vůbec nevíme. Natálka na tu otázku přišla už ve čtyřech letech.

Ano, pro lásku a pro dobro, a pro tu zvláštní matematiku.

Podlé té naší ekonomie, pozemské, bych se musel ptát – když vložíš do svého lisu skutky nás všech lidí, není nakonec zlatavého vína až příliš málo? Když bych měl sčítat Donbas a Islámský stát a Boko Haram a podřezaná hrdla v přímém přenosu, není cena za tu kapku vydestilované lásky z moře světa příliš vysoká? Není špendlíková hlavička zlata na dně tyglíku dějin příliš málo?

Je Tvá matematika opravdu tak bláznivá, že jedna modlitba malého dítěte je silnější než všechno zlo?

Žijeme na obrácené straně tapiserie, kráčíme po rubu světa, proto nám občas některá vlákna přijdou hrubá, beze smyslu, bez kontextu a bez příběhu. Proto se nám někdy zdá, že vlákna dní mají špatnou barvu nebo špatný tvar.

Zatím vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, a až pak jednou uvidíme věci, jak jsou. Až se dostaneme na opačnou stranu obrazu, až uvidíme tapiserii z té druhé, reálné strany.