Přitažlivost nektaru nicoty a paláce prázdna

Zatím nejrozsáhlejší - a zdá se, že i nejambicióznější - autorovo beletristické dílo jako by samo bylo psáno pomocí podobné fantastické materie. Text o více než 500 stranách, členěný do dvou částí a celkem 68 kapitol, obsahuje tolik rozličných příběhů a vrstev významů, že každý čtenář - a na základě dosud publikovaných recenzí se zdá, že i každý kritik - v něm může shledávat něco jiného. Navíc lze k němu zvolit přinejmenším tři odlišné čtenářské přístupy.

Ten první nabízí už jeho forma sama. Osnovou vyprávění, v němž se pásmo vypravěče střídá s ich-formou dalších postav, je postupné odkrývání tajemství podivného emblému v podobě trojzubce a ztracené dívky Violy. Vypravěč na sebe bere roli pátrače, někoho mezi "Philem Marlowem a Heinrichem von Ofterdingen" - jak sám sebe ironicky, leč výstižně charakterizuje. Hledání významu emblému splývá s hledáním dívky a zabezpečuje příběhu napětí i přesto, že z této hlavní linie neustále odbočují příběhy postav, s nimiž se vypravěč setkává. Ostatně i tyto vedlejší syžetové linie - byť převážně svádějí z cesty - jsou poutavé. A jejich hrdinové tvoří pozoruhodné panoptikum. Například otcem Violy je zapšklý estetik, v sedmdesátých letech obávaný "křižák socialistického realismu", jejím dočasným milencem pak malíř používající výše zmíněné proteovské laky. Seznámíme se s učením a dobrodružnou poutí fiktivního byzantského novoplatonika Dionýsia z Gazy, s rozmary infantilního milionáře, jenž paradoxně právě díky své neschopnosti pohybovat se v reálném světě přišel k miliardám, se skladatelem komponujícím takřka neslyšnou hudbu, se sochařem, jenž vytvořil sochu na dně moře, aby ji nikdo nemohl spatřit, či se ženou, kterou socha zpodobňovala - Violininou matkou.

Ajvazova kniha "Prázdné ulice"|foto: www.ipetrov.cz

Mnohé příběhy se týkají neobvykle utvářených uměleckých děl a jejich percepce. Ale nejen proto můžeme Ajvazův text vnímat souběžně jako detektivku a zároveň jako eseje dotýkající se otázek soudobé estetiky. Už sám hlavní motiv - záhadný emblém - je vlastně estetickým znakem s enigmatickým smyslem: významy dostává teprve v řetězci interpretací. "Chvění významů", jejich vyjevování a zanikání působí mnohdy živěji než postavy. Přesto bychom však autorovi křivdili, kdybychom jeho hrdiny vnímali jen jako loutky či fantomy uvádějící ono "dění smyslů" do pohybu.

V jejich příbězích a nepravděpodobném bytí lze zaznamenat jistý odlesk nostalgie. Akt vyprávění je časově umístěn do roku 1999 (Ajvaz se tehdy dožil padesáti let), jádro příběhu ale tkví v době, kdy se emblém zrodil - ve druhé polovině let sedmdesátých. Tehdy byli Violinina matka a její tři kamarádi mladí a vytvořili undergroundovou uměleckou skupinu. Je to doba, "kdy ze světa odešla naděje" a kdy lidé, kteří odmítali realitu oněch let přijmout, "odešli tiše do prázdna". (Ne nadarmo je v jedné z četných odboček traktován příběh o prolínání disentu a establishmentu ve fiktivním státě Santa Rosaria.)

Ajvazův román lze tedy konečně číst i jako netradičně pojaté imaginární vzpomínky na dobu, kdy jsme spolu s vypravěčem a jeho hrdiny (pokud jsme jejich vrstevníky) "popíjeli úžasný nektar nicoty". - Ale i když si třeba na rozdíl od nich nemyslíme, že žádná stavba se nevyrovná "skvělému paláci prázdna", jisté je, že text, jenž byl takovým palácem inspirován, je vskutku uhrančivý. Při udělování některé z letošních literárních cen by se na něj nemělo zapomenout.