Přišla dívka a já si našel její tvář. Z básní malíře Egona Schieleho a reflexí Josefa Kroutvora

Vídeň, kde vyrůstal a žil, byla centrem monarchie a odehrával se zde bohatý kulturní život. Dozvuk romantických valčíků postupně nahrazuje hudba duchovně silná a náročná. Proměňuje se architektura, výtvarné umění, literatura, a s tím i veřejné dění. Mladý Schiele, ač sám bez politického ukotvení, byl takovým proměnám v myšlení nakloněn, a coby rebelující student dosud konzervativní vídeňské Akademie, dával své názory otevřeně najevo.

Pro Schieleho – umělce byly důležité návštěvy Českého Krumlova. Ty jej navedly k jinému než akademickému vnímání krajiny a města. Sám je považoval za jakési nadechnutí. Byl tím městem, rodištěm své matky, tak okouzlen, že uvažoval o přestěhování se do města na Vltavě natrvalo. Opakovaně se vracel a nakonec sitam vybudoval ateliér. Studoval zde skutečnou krajinu, světlo a barvu jiným, modernějším přístupem, než jak bylo dosud běžné v ateliéru na akademii. Modelem se mu stalo i samotné město se svými strmými svahy a pohledy na jeho střechy.

Maloměšťáckému pohledu místních ale neunikl způsob života, jaký zde Schiele a okruh jeho přátel vedli. A také další, poněkud lechtivé téma, kterému se rád věnoval. Za své provokativní a erotické kresby mladičkých dívek byl z města vykázán.

„Je až neuvěřitelné, že Schielova tvorba zabírá jen pouhých deset let, a to ještě čtyři roky uchvátila válka. Jedinečné dílo vytrysklo z přetlaku a je od začátku až do okamžiku smrti unášeno stejnou silou vášně...“ popisuje Josef Kroutvor malířovu tvorbu v monografii, vydané v roce 1991 nakladatelstvím Odeon v edici Malá galerie. Kniha obsahuje i Schieleho básně, přeložené Ivanem Wernischem. Několik malířových básní, které v nedělním vltavském Souzvuku také zazní, jsou i z překladatelské dílny Jana Mareše.