Primo Levi: Kdy, když ne teď? (12 částí)

Až v roce 1982 pak Levi vydal svůj první román-fikci Kdy, když ne teď o putování židovských partyzánů z východní části SSSR napříč Evropou až do Itálie. K této své knize autor řekl: "Chtěl jsem napadnout klišé, které v Itálii dosud platí: Žid má krotkou povahu, je učenec, ponížený typ, který po staletí snášel pronásledování, aniž se kdy vzbouřil. Pokládal jsem za svou povinnost vzdát hold Židům, kteří v zoufalých podmínkách našli sílu klást odpor nacistům. Rok, který jsem strávil nad tímto románem, byl pro mne šťastný."

Teprve druhé vydání této knihy autora proslavilo a dílo bylo záhy přeloženo do mnoha jazyků. Následovalo volné pokračování Příměří, líčící spletitou a dlouhou cestu z Osvětimi domů. Po několika knihách povídek pak r. 1982 vydal Levi svůj první román-fikci Kdy, když ne teď o putování židovských partyzánů z východní části SSSR napříč Evropou (běloruskými bažinami přes Ukrajinu, Polsko a Německo) do Itálie. Kniha získala dvě italské literární ceny - Cenu Viareggio a Cenu Campiello.

Levi byl mužem dvou povolání: chemik a spisovatel. V řadě rozhovorů zdůrazňuje, že jeho první povolání ho zachránilo před smrtí a zároveň mu přineslo i povolání druhé. Levi byl dobrý vypravěč, v osmdesátých letech se stal jedním z nejznámějších a nejcitovanějších židovských spisovatelů, ačkoli se celý život považoval za italského autora ("Jsem ze čtyř pětin Ital a z jedné pětiny Žid.").

Kniha Kdy, když ne teď sice čerpá podrobně ze skutečných historických událostí, ale je pojednána jako dobrodružné vyprávění o příhodách skupiny židovských partyzánů ruského a polského původu, kteří se ukrývají v lesích a napadají Němce za linií východní fronty. V rozhovoru s Philipem Rothem Primo Levi: r. 1986 k této své knize řekl: "Je to cosi jako skok do neznáma. Uzavřel jsem něco jako sázku sám se sebou: jsi po tolika autobiografických knihách vůbec ještě spisovatel hodný toho jména, schopný vystavět román, vytvořit postavy, popsat prostředí, ve kterém jsi nebyl? Dokaž to! Chtěl jsem pobavit čtenáře v podstatě optimistickým příběhem, plným naděje, tu a tam veselým, i když se měl odehrávat na pozadí krveprolití. Chtěl jsem napadnout klišé, které v Itálii dosud platí: Žid má krotkou povahu, je učenec, ponížený typ, který po staletí snášel pronásledování, aniž se kdy vzbouřil. Pokládal jsem za svou povinnost vzdát hold Židům, kteří v zoufalých podmínkách našli sílu klást odpor nacistům. Osobně jsem s touto knihou spokojen. Hlavně proto, že mě bavilo ji koncipovat a psát. Poprvé a jedinkrát ve své spisovatelské kariéře jsem měl dojem, že mé postavy jsou živé, jsou kolem mne a samy mi našeptávají svá dobrodružství a dialogy. Rok, který jsem strávil nad tímto románem, byl pro mne šťastný."

Z rukopisného překladu Olgy Hostovské připravila Anežka Charvátová. V režii Vladimíra Ruska účinkuje Jiří Schwarz.