Předjímavá rozhlasová Květa Legátová

Nekritická adorace Želar (2002) a Jozovy Hanule (2002), která vyvrcholila udělením Státní ceny za literaturu v roce 2002 a filmovou verzí Ondřeje Trojana o rok později, povýšila anachronická ruralistická vyprávění málem na vrchol české porevoluční prózy. A k pseudonymní Legátové se připojila mytologie o geniální autorce, která začala psát až v notně pokročilém věku a ve dvaaosmdesáti letech ohromila čtenářskou veřejnost svou prvotinou.

Posedlá a jiné hry|foto: paseka.cz

Typograficky a rozsahem (168 stran) velmi příbuzné knížky Pro každého nebe a Posedlá a jiné hry, doprovázené poetickou předmluvou - osobní vzpomínkou Legátové generačního vrstevníka Ludvíka Kundery - a akademickým doslovem Lenky Jungmannové, autorčin obraz dotvářejí a usazují ho v realitě.

Legátová, občanským jménem Věra Hofmanová, se rozhlasové tvorbě začala věnovat ještě za druhé světové války - podle Jungmannové debutovala v roce 1940 hrou Dvě, podle Kundery až o osm let později titulem Olga Jeglovičová. V následujícím více než půlstoletí napsala další zhruba čtyři desítky her, z nichž většin byla uvedena buď v průběhu 60. let, kdy jejich autorka patřila společně s Antonínem Přidalem, Milanem Uhdem nebo zmíněným Ludvíkem Kunderou k tzv. "brněnské škole rozhlasové hry", anebo v 90. letech. Oproti statickým a často rozvleklým, údajně baladickým Želarům prokazuje Květa Legátová v rozhlasových hrách neobyčejně vytříbený cit pro dynamické, několikaslovné a přitom existenciálně zatížené a morálně apelativní dialogy. Své postavy, nejčastěji pouze dvojice postav, situuje buď do prostředí, ve kterých se sama pohybovala, reflektuje okupaci za druhé světové války (Sestra) a vlastní mnohaletou profesi neustále přeřazované učitelky (Milá paní učitelko), nebo je v rozmanitých podobenstvích zasazuje mimo tento svět - do nebe (Pro každého nebe), případně do pekla (Legenda o ctnostné Dobromile). A znovu oproti Želarům a tentokrát více oproti Jozově Hanuli, kde repliky hlavních hrdinů mnohdy znevažuje kýčovitá, emotivní předpojatost, v rozhlasových hrách Legátová dává široký prostor konfiguracím komiky: pod vlivem Beckettových a Ionescových dramat z 50. a 60. let akcentuje dobově příznačnou absurditu (Triumf Razumova), osobitě pracuje také s ironií, místy s humorem.

Květa Legátová

V doslovu Lenka Jungmannová poněkud paradoxně na jedné straně poukazuje na Legátové starosvětskost a vlastenecké cítění, vyzdvihuje "humanistické zacílení díla" v čapkovské tradici, na druhé straně oceňuje autorčinu aktuálnost, "výraznou modernost" jejích textů. Případnější by asi bylo charakterizovat přítomné dva soubory rozhlasových her jako sumu textů kontaminovaných dobovými poetikami a literárními trendy, ale zároveň textů vzácně předjímajících témata, která přinese zítřek; třeba otázky ekologie (Třetí planeta) nebo otázky ženské emancipace (Posedlá). I tento nadneseně řečeno vizionářský rozměr knížek Pro každého nebe a Posedlá a jiné hry staví rozhlasovou tvorbu Květy Legátové nad její tolik zpopularizovaný beletristický diptych.