Prapodivný stalking. Novelou Žena ve fialové sukni se u nás představuje japonská prozaička Nacuko Imamura

Přebal knihy Nacuko Imamura: Žena ve fialové sukni|foto:Nakladatelství Argo

Touto útlou prózou se u nás poprvé představuje spisovatelka Nacuko Imamura, jež nedávno překročila čtyřicítku a za titul přeložený Janem Levorou obdržela v roce 2019 prestižní Akutagawovu cenu. Ta je udělována dvakrát ročně za kratší umělecké prózy především dosud méně známým autorům a autorkám.

Ačkoliv jednou z klíčových postav stočtyřicetistránkové novely je vskutku ona „žena ve fialové sukni“, k níž odkazuje titul knihy, role hlavní hrdinky tentokrát připadla samotné vypravěčce příběhu, místy pro změnu označované jako „žena ve žlutém svetru“. Právě její omezená perspektiva je pro celé vyprávění stěžejní. Stává se totiž věrným stínem záhadné ženy ve fialové sukni, která je v jejich čtvrti známou figurou a o jejíchž zvycích a aktivitách si vede podrobné záznamy. Touha zjistit o ní více a stát se její přítelkyní však protagonistku knihy záhy svede na scestí a její chování začne stále více připomínat nechvalně proslulý stalking.

Příběh odehrávající se jakoby za sklem

Následkem toho, že celý příběh i jeho titulní hrdinku pozorujeme skrze perspektivu vypravěčky a stalkerky v jedné osobě, zůstává ovšem druhá jmenovaná před našimi zraky do velké míry skryta. A skutečně toho na konci vyprávění víme mnohem více o ženě ve fialové sukni, než o ženě ve žlutém svetru, která ji pronásleduje. Dochází tak vlastně k nenápadné záměně stěžejního objektu čtenářova zájmu – postupně v nás sílí touha dozvědět se více o samotné vypravěčce a z postavy stalkerky se tak s jistou nadsázkou stává oběť našeho vlastního stalkingu.

Nebudu zastírat, že kniha Žena ve fialové sukni ve mně zanechala rozporuplné pocity. Navzdory nepopiratelným literárním kvalitám textu, zjevným i z českého vydání, jsem si z jeho četby odnášel dojem odtažitosti.