Povídky Vratislava Effenbergera, Milana Nápravníka, Petra Krále a dalších českých surrealistů

Vratislav Effenberger: Zamračené děti

Text ze sbírky tzv. filmových pseudoscénářů Surovost života a fantasie, která poprvé vyšla v roce 1984 v Torontu, v Praze pak v roce 1991, a je vlastně parafrází příběhu Romea a Julie. Vyprávět film prostřednictvím rozhlasu je vlastně jako vyprávět kreslené vtipy. Literární kvality textu jsou však nepopiratelné a mírou vrchovatou naplňují nároky na moderní povídku.

Z rozsáhlého básnického, dramatického a esejistického díla má pro dějiny českého myšlení význam především ta část Effenbergerovy mnohostranné tvůrčí aktivity, kde vystupoval jako programový estetik, teoretik surrealistického hnutí a moderního umění. Podobně jako všichni zakladatelé surrealismu nechápal tento proud jako jeden z uměleckých směrů 20. století, ale jako životní postoj, v němž je kladen důraz na svobodu a imaginaci.

Karel Hynek: Klub šprýmařů

Tři krátké humorné prózy předčasně zesnulého básníka – Blázinec doktora Staniola, Dědictví a Klub šprýmařů. Ať už sledujeme svérázné léčebné metody v psychiatrické léčebně, snahu zbavit se nechtěného a bezcenného dědictví nebo přijímací zkoušku nového člena bizarního klubu šprýmařů, vždy je přítomna humorná hra, stupňování napětí a překvapivá pointa.

Básník a dramatik Karel Hynek, narozený 11. 9. 1925, si v mládí prošel impresionistickým i dekadentně lyrickým obdobím, těžiště jeho tvorby však spočívá v surrealisticky orientované poezii, básnické próze a groteskních dramatech. Nejcharakterističtějším prvkem jeho tvorby je princip hry, která v sobě nese jisté vnitřní napětí: cynismus a černý humor se zde mísí s lyrismem, ironie a sarkasmus se zraněnými city, naivita a touha se skepsí.

Od roku 1947 se Hynek spolu s Karlem Teigem, Vratislavem Effenbergrem, Josefem Istlerem a Mikulášem Medkem podílel na kolektivních aktivitách, jež vyústily v obnovení surrealistické skupiny. Časopisecky publikoval jen příležitostně, participoval především na samizdatových sbornících. Hynkův umělecký postoj doplňovaly jeho bohémské životní peripetie a mystifikace. Když pak jeden z nejpodivuhodnějších zjevů české poválečné literatury inspirované surrealismem 9. 1. 1953 v pouhých 27 letech zemřel na urémii, spekulovalo se vzhledem k jeho experimentování s psychotropními farmaky o sebevražedných okolnostech smrti. Jeho tvorba zůstávala až do devadesátých let minulého století známa jen úzkému okruhu lidí.

Milan Nápravník: Sedmikoutí, Koncert

Dva experimentální texty ze souboru Básně, návěstí a pohyby, který zahrnuje díla z let 1958 až 1967. Mimovědomé výpovědi o procesuálním, aleatorickém a cyklickém stavu světa. Stáří, samota, tápání v mlze života a psychedelický prožitek houslové produkce.

Milan Nápravník (1931–2017) po studiích dramaturgie na FAMU pracoval v Československé televizi, kde se mimo jiné podílel na zrodu dodnes oblíbené řady Večerníček. Od konce padesátých let patřil k surrealistické skupině soustředné kolem Vratislava Effenbergera a později i k okruhu spolupracovníků časopisu Tvář. Po okupaci odešel do exilu, žil v Kolíně nad Rýnem, kde působil jako rozhlasový redaktor a v 80. letech se etabloval jako malíř, sochař a umělecký fotograf.

Martin Stejskal: Rovnomoc

Jaká je spojitost mezi bděním a sněním? Výprava do nitra mozku a duše. Surrealistická vzpomínková koláž.

Noc je vystřídána dnem; ten v sobě obsahuje vlastnosti noci ve své konkrétní iniciativě a naopak noc v sobě objímá den v reziduu snu. Z tohoto hlediska není noc pouze pauzou a regenerátorem životních sil, ale rovnomocným činitelem ducha.
Martin Stejskal – Rovnomoc

Malíř a esejista Martin Stejskal (1944) prožil mládí v Jilemnici, kde došlo k osudovému setkání se surrealistickým básníkem Karlem Šebkem. Ten se posléze stává spojnicí mezi autorem a pražskými surrealisty a Stejskal vstupuje do uměleckého surrealistického prostředí. Od roku 1968 je členem Surrealistické skupiny a podílí se na její činnosti. Kromě psaní se věnuje malbě, překládání a v neposlední řade také hermetismu.

Petr Král: Pařížské sešity 

V roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, emigroval básník, esejista a překladatel Petr Král do Paříže. Později napsal, že se tehdy cítil jako ten, „za nímž se svět, kde předtím pobýval, zhroutil do propasti se vším, oč se v něm až dosud mohl – jakž takž – opřít.“ V exilu vystřídal různá zaměstnání. Živil se jako fotolaborant, pomocník v galerii, lektor v nakladatelství Gallimard nebo jako tlumočník a překladatel. V pozdějších letech přednášel na pařížské Ecole de Hautes Etudes en Sciences sociales a na počátku devadesátých let byl krátce kulturním radou československého velvyslanectví v Paříži. Do svého odchodu do exilu si Petr Král psal deník. I v Paříži mu zůstala potřeba psát, ale už ne v té podobě, jakou měly jeho zápisky před „katastrofou“ v roce 1968.

Zostřené vědomí marnosti (či aspoň relativity) věcí, jež ve mně pohroma vyvolala, zpochybnilo i smysl jakéhokoli uchovávání; zbylo jen psaní jako vždy nový akt – a důkaz – vlastní přítomnosti, opakovaný z elementární potřeby se nezalknout. To, co jsem zaznamenal, je tak třeba chápat jako pouhé stopy zanechané tím, kdo se snažil jít dopředu, bez naděje na víc než na další cestu samu.
Petr Král

Zápisky z pařížských sešitů Petra Krále vyšly knižně v roce 1996. Z výboru záznamů vzniklých během dvou desítek let do vltavské Povídky vybíráme texty z počátků Králova života v Paříži, z let 1968 až 1970.