Povídky

Nevíme, jestli to jsou všechny Svěrákovy povídky, nebo jen ty nejlepší, nejoblíbenější, nejpropracovanější. Nevíme ani, jestli jsou to ty nej- (ale to by snad bylo možné předpokládat, neboť na zahrádkářské výstavy přeci berou všichni pěstitelé jen to zdařilé, bezchybné, nač se srdce směje). V souboru je povídek deset, nejstarší z roku 1966 (Podvodník) a nejmladší je letošní (Divačka) . Ale nejde o dvaačtyřicet let pravidelně rozplánované zahrádkářské práce. Spíš si je možné představit, jak autor kdysi, na sklonku 60. let zapsal dvě povídky (nebo víc - třeba něco "pomrzlo" nebo se krčí někde u plotu anebo naopak vyhnalo do květu, do rozvinutější podoby a jiného žánru) a s dobrým předsevzetím, že se k nim vrátí a ledacos přidá je uložil, pečlivě zabalil, zachumlal na dlouhou zimu. ("Spisovatelství je takové bezpečné pěstitelství, protože, co se neujme, to se zkrátka schová na potom - to v zahradě, když se něco neujme, tak člověk kolikrát nenajde ani stopu, a třeba i zapomene, kam co vsadil /ale to je ve spisovatelství zase možné také, že autor zapomene, kam to dal.../").

Zahrádka ale díky jiným povinnostem chřadla a usychala, než se po desetiletích ohlásila vzpomínka mladického předsevzetí. Když už nebyla "honička" (v zahradě většinou přes zimu, kdoví jestli také u pisatelů krásných knih), bylo možné oprášit nářadí, sehnat nějaká semínka (nebo vyštrachat ta původní, protože, jak zase už bylo řečeno, pod autorskou invencí a inspirací se k životu probudí nejeden zdánlivě odumřelý výhonek), půdu trochu prohrábnout, přihnojit a zkusit, jestli ještě něco vyklíčí. A ono samozřejmě vyrostlo, protože povídkové nápady jsou docela odolné sazeničky, stačí jemně přistřihnout, natáhnout, proklepat a roztřepat, a jsou tady - povídky jako víno (Vitis vinifera) , jako růže, a nejlépe Česká (Bohemiae Rosa) , jako Talpa europaca (krtek obecný) Ne, to ne, ten se sem připletl jaksi nedopatřením.

Zdeněk Svěrák získal zvláštní cenu za scénář k filmu Vrtané lahve|foto: Jan Rosenauer

Podobenství o zahrádce je samozřejmě v povídkové tvorbě šikovné a příhodné. Už pro tu čapkovskou tradici, k níž se tím autor hlásí, podobně jako tam, kde se námět příběhů odehrává v městském prostoru, se čtenáři vybaví tradice nerudovská, vnímavá k detailu, figurkářství, drobnosti zapadlé do soukolí běžného provozu. A Zdeněk Svěrák je obou zmíněných tradic hoden - je třeba více předvídatelný, stereotypní a méně jazykově brilantní, ale jistě citlivý, stejně zručný, navíc aktuální a s originálními paradoxy hořkosti reality (Horká neděle) , kterou každý zná, slyšel o ní, ale jen někdo ji dokáže zachytit takhle lehce, v různorodém rytmu, a přitom trefně (Ivanka a Lenin) , tajnosnubně (Ruslan a Ludmila) nebo hořko-tragicky (Fotograf).

Povídky Zdeňka Svěráka se jak vidno vydařily. Je to žeň radostná i reprezentativní. Co popřát pěstiteli i konzumentům? Snad, pokud se dařilo, a některá rostlina dokonce vysemenila, tedy další várku některé příští sklizně.

Zdeněk Svěrák, Povídky, Fragment, Praha 2008, str. 108.