Pouze extrémní ceny a líbivý design. Současná česká bytová výstavba nenabízí víc, než její předchůdkyně z 60. let minulého století

30. listopad 2021

Představte si, že váš mobil stále umí jen to, co třeba legendární Motorola mr 30 v časech Eurotelu. Ano, zní to absurdně, ale tak žalostně málo toho dnešní bytovky dokážou. Přes veškerý technologický, vědecký i myšlenkový posun. Existuje pro to řada důvodů, avšak pouze jediný z nich na tom nese vinu. Je to neoliberální doktrína, které jsme kvůli (či snad díky?) čtyřem dekádám kolektivního vlastnictví skočili na lep. 

Jenomže sázkou na jedinou kartu v podobě nedostupného vlastnického bydlení, jsme si zadělali problém, z něhož nás sotva dostane i desetkrát rychlejší a objemnější výstavba. Přitom politiky donekonečna omílaná floskule, že jedině rapidní nárůst počtu nových bytů je řešením akutní nouze, jen nahrává developerům a bankám, které už dávno pochopili, že bydlení není právo, ale sakra zpeněžitelná komodita. A jelikož v tomto případě ale opravdu neplatí zákony neviditelné ruky trhu, byť se nám to vehementně snaží namluvit (žádný z evropských výzkumů zatím neprokázal kauzalitu mezi zvýšenou výstavbou a dostupností bydlení), nikdo z těch hráčů nemá důvod začít logicky uvažovat, natož inovovat.

Architekt Ivan Kroupa, residence River KAY Lofts v Praze-Karlíně

Ostatně proč, když moc dobře vědí, že prodají cokoliv! Hlavně osvědčenou a de facto sto let starou funkcionalistickou koncepci, kterou poválečné státy v 50. a 60. letech přetavily ve vysoký a dosud nepřekonaný, hlavně však široce dostupný standard. Nedivme se proto, že valná většina domů se betonuje en bloc (připomínám, že právě kvůli betonu se v 90. letech z paneláků houfně utíkalo) nemá promyšlené dispozice, neřeší úložné prostory a už vůbec nereflektuje nebývalé možnosti sofistikovaných technologií. Přitom právě jejich potenciál transformovat konvenční domy v efektivní zelené stroje, by dnes neocenili jen klienti Bohemia Energy.

Čtěte také

Proto jediné, co se během posledních let v této oblasti změnilo, je až obsesivní nárůst designovaného bydlení. Takové bydlení ovšem potěší pouze bohaté investory, zatímco těm, kteří tam vyjma hrstky vyvolených bydlí, jen ztrpčuje život. A netýká se to jen praktických otázek typu mytí oken, ale zejména sociálních vazeb. Těžko si představit přirozený život ve „skleněném pokoji“, který, ač vybaven miniaturní předzahrádkou, se nachází při hlučném korzu. Prostě nejsme Italové a na ulici žít neumíme. Jsme jiní a svědčí nám spíš uzavřenost a intimita. Jenomže to zatím skoro nikdo nepochopil, a tak se na domech dál objevují zábradlí ze skla.

Z detailního pohledu na naši bytovou výstavbu dneška je zřejmé, že jedinou možnost jak z bludného kruhu vystoupit, představují alternativy k vlastnickému bydlení. Roli přitom nehraje, zdali to bude státní, obecní, družstevní či jiná výstavba. Důležitá je totiž důsledně promyšlená a přesně definovaná objednávka, bez níž ani sebelepší architekt není schopen vytvořit podmínky pro život s dlouhodobou perspektivou tolik důležitou pro vybudování sousedských vztahů a vazeb k blízkému i vzdálenějšímu okolí.

autor: Jakub Potůček
Spustit audio

Související