Posmrtný život berlínského krematoria. Ze smuteční síně je koncertní sál, z márnice kino a designový bar

14. listopad 2017
Silent Green – Berlínské kulturní centrum v prostorách bývalého krematoria

Před dvěma lety se krematorium Berlin-Wedding oprostilo od své morbidní historie a prošlo transformací v projekt Silent Green, největší alternativní kulturní centrum na severu Berlína. Dnes hostí semináře, filmové festivaly i koncerty a příští rok se po dlouhých opravách otevřou i podzemní prostory.

Ve smuteční síni, ve které se lidé naposledy loučili se zemřelými, se dnes konají elektronické či jazzové koncerty s nezaměnitelnou akustikou i atmosférou. A tam, kde probíhaly soudní pitvy, nebo se uchovávaly mrtvoly před kremací, se zanedlouho budou promítat filmy, pořádat přednášky i velké koncerty pro tisíc lidí.

Historicky první krematorium v Berlíně, které fungovalo od začátku dvacátého století, se před dvěma lety proměnilo v kulturní centrum nazvané Silent Green. Asi těžko byste hledali místo s morbidnější historií.

Iniciátor projektu Jörg Heitmann přiznává, že začátky nebyly vůbec jednoduché, i když měl hned jasnou vizi, jak z tohoto ponurého místa udělat něco pozitivnějšího. „Úplně na začátku to bylo hodně ambivalentní, protože zde zůstalo veškeré vybavení. Když jsme získali tuto budovu, vevnitř stály veliké urny, pitevní stoly a veškeré nástroje pro pohřební průmysl,“ popisuje tehdejší stav místa.

Silent Green – Berlínské kulturní centrum v prostorách bývalého krematoria

„Každý, kdo se někdy ocitl sám v tak velké budově, jako je tato, v budově, která má pět tisíc čtverečních metrů, se cítí podivně. Tu vypadnou dveře, tam něco zapraská, jinde zase poblikává žárovka.“

„A tady ještě navíc nebylo žádné denní světlo, takže když člověk procházel v takové tmě sto padesát až dvě stě metrů od jednoho místa ke druhému, měl strach. Prostě jsme před tím zhlédli příliš mnoho zombie filmů a pořád jsme zde viděli ten pohřební průmysl,“ neodpustí si trochu černého humoru Heitmann.

Budova krematoria se veřejnosti otevřela v roce 1911 v berlínské čtvrti Wedding a stala se tak první pohřební institucí tohoto druhu s tehdy nejnovější metodou pohřbívání. Už na počátku své existence si vydobyla reputaci pokrokového krematoria zasazeného do příjemně zalesněného prostředí kousek od rušného centra.

Silent Green – Berlínské kulturní centrum v prostorách bývalého krematoria

Zpopelnilo se v něm přes milion lidí třeba včetně první oběti berlínské zdi a jako architektonický skvost se krematorium dokonce dostalo v roce 1995 na seznam berlínských památek. Ani dostatek argumentů ale nezastavil rozhodnutí o ukončení činnosti z roku 2001.

„K uzavření došlo z politických důvodů,“ pokračuje Heitmann. „Teď to možná bude znít zvláštně, ale skutečně se jednalo o nejlepší krematorium v Berlíně. Bylo plně využívané, lidé si ho vyžadovali, protože se jednalo o příjemné místo. Uzavření bylo motivováno zákulisními intrikami.“

„Šlo o to, že architekt Axel Schultes, který se tehdy stal i spolkovým kancléřem, postavil a navrhl krematorium nové, na východě Berlína. O to ale vůbec nebyl žádný zájem, a tak se rozhodlo, že se staré krematorium zavře, aby se to nové ve východním Treptow mohlo začít používat. Ale ani to nepomohlo.“

K uzavření budovy ve Weddingu tedy došlo a až do roku 2013, kdy se konečně nabídla k prodeji, zůstávala bez jakéhokoli zájmu. Představa, že by se v rozsáhlé, starobylé a architektonicky nádherné budově pořádaly kulturní akce, Jörga Heitmanna přitahovala.

„Když jsem se na tuto budovu šel podívat, hned se mi zalíbila. Samozřejmě že jsem měl tak trochu strach, protože každý z nás viděl už spoustu zombie filmů, ale nezávisle na tom to byla neuvěřitelně krásná budova, taková slunná oáza uprostřed Berlína.“

„Okruh mých známých i mou partnerku, jednu z vedoucích tohoto projektu, Bettinu Ellerkamp, bylo těžké o tom přesvědčit. Ale vždycky jsme chtěli vytvořit nějaké kulturní centrum, které by bylo trvalejší a stálejší, protože v poslední době se v Berlíně – hlavně z ekonomických důvodů – kulturní instituce zavírají. A tak jsme začali,“ vzpomíná ředitel dnešního projektu Silent Green.

Silent Green – Berlínské kulturní centrum v prostorách bývalého krematoria

„Teď se nacházíme v sedmnáct metrů vysoké síni a to, co je na ní obzvláště zajímavé, je, že své pozůstalé tu oplakalo na čtyřicet milionů lidí. Takže je to síň plná empatie v pozitivním smyslu. Zde docházelo ke společnému poslednímu rozloučení, což je také něco pozitivního.“

Někdy jen tak zazvoním u dveří, jindy posílám dopisy, popisuje své expedice za zapadlými architektonickými klenoty Adam Štěch

Antoni de Moragas, Vía Augusta, Barcelona, 1964–1970

Před půl rokem vydalo německé nakladatelství Gestalten výpravnou publikaci Inside Utopia představující vizionářské interiéry a futuristické domy druhé poloviny 20. století ze všech koutů světa. Na různých kontinentech teď knihu najdete v obchodech nebo galeriích. Její obsah je z velké části dílem teoretika designu Adama Štěcha.

„Když se podíváte nahoru, vidíte kolumbária, v nichž je na čtyři sta výklenků pro urny. Ty jsme znovu odkryli. A symboly, které se tu nachází, například dlouhý had, u kterého právě teď stojíme, nemá nic co do činění s křesťanskými symboly. Znamená transformaci,“ popisuje Heitmann dnešní hlavní koncertní sál, ve kterém se před dvěma lety vystoupením berlínského elektronického projektu Brand-Brauer-Frick oficiálně odstartovala existence nové kulturního centra.

Dnes se v celém objektu konají nejen zajímavé koncerty, filmové festivaly nebo přednášky či symposia, ale za své sídlo si ho zvolilo i několik významných kulturních institucí v Berlíně, například hudební label !K7, agentura Arsenal, zajišťující třeba festival Berlinale, filmový institut Harun Farocki nebo tu má i  zkušebnu písničkář Fink.

Ideu o sebevědomém centru kultury dotahují Heitmann a jeho partnerka ještě dál. V ponurém betonovém podzemí, které se dostavělo teprve v roce 1996 a mělo původně fungovat jako chladící hala pro mrtvoly a soudní pitevna, jsou teď na více jak dvou tisících metrech čtverečních poskládané pytle s maltou, tvárnice, železné trubky a všude je slyšet zvuk vrtaček. Do léta příštího roku by tady měl vzniknout velký sál s pódiem, menší kino a designový bar.

Pocit bezradnosti a zoufalosti. Berlínská výstava Eda Atkinse apeluje na svět zahlcený technologiemi

Ed Atkins: Babysandwich (Old Food)

Nová díla výrazného představitele současné umělecké generace je možné vidět i slyšet v berlínském muzeu umění Martin-Gropius-Bau. Výstava Old Food potrvá do 7. ledna.

„Jsme teď v podzemních prostorách, v bývalé márnici, pro kterou jsme získali licenci na pořádání koncertů až pro tisíc návštěvníků,“ pokračuje v komentované prohlídce Heitmann. „Tady uprostřed byly sloupy, ale ty jsme odstranili a vznikl prostor pro pódium. Kde právě teď stojíme, by mělo vzniknout malé kino pouze s pětačtyřiceti místy. Takové filmové centrum, ve kterém se budou promítat delší díla.“

Podzemní prostory byly zcela upraveny podle plánů nových majitelů: „Tady dole je velký rozdíl oproti staré stavbě nahoře. Zde jsme nezachovali téměř nic. Nahoře jde o historii a tady se nacházela jen zázemí pro přípravu mrtvol. Třeba pitevní stoly a plechy, na kterých zemřelí leželi. Jeden můj kamarád navrhoval, abychom ty plechy použili pak na catering…“

Každý, kdo tu někdy zažil jakoukoliv akci, odchází z původního krematoria s nadšením. Svědčí o tom i po tak krátké existenci stále se zvyšující návštěvnost či velký ohlas na sociálních sítích. S otevřením dalších podzemních prostor, které mají za sebou bezkonkurenčně poutavou historii, se tak Silent Green zařadí mezi největší a rozhodně nejzajímavější kulturní centra v Berlíně.

Autor:Veronika Vlachová