Podivuhodná cesta víly Meluzíny

Jaké představy dnes vyvolává slovo meluzína? Je zimní noc, za okny sněhová metelice, v krbu praská hořící dřevo a v komíně naříká vítr... „Meluzína je slovo básnické představy. Zní jako krátká, ale dramatická melodie. Představte si ji, dívku nebo ženu, která pláče v sněhových metelicích pod osvětlenými lidskými okny a pak mlkne v stříbrném tichu mrazu,“ napsal František Kožík. „I když nenajdeme její tvář, zazní nám vstříc lkání, na něž odpoví podvědomě náš soucit, lákání, jemuž neodolá touha. Představa bytosti, o to krásnější, že není skutečná. Meluzína láká básníka jako rusalka nočního tuláka.“

Málokdo dnes ví, že jméno Meluzína náleželo ve středověku ženě podivuhodných schopností i osudu, legendární zakladatelce několika panovnických rodů. Na počátku byl objemný spis Historie o Meluzíně, který napsal v roce 1393 ve Francii Jan z Arrasu na objednávku několika představitelů nejvyšší evropské aristokracie, vnoučat českého krále Jana Lucemburského – vévody Jana z Berry, jeho sestry Bony Lucemburské a moravského markraběte Jošta – jako rodovou pověst. Od mytické Meluzíny odvozovali svůj původ především Lusignanové (rod, na jehož hradě se základní děj odehrává a z něhož ve 12. a 13. století pocházeli panovníci států vzniklých na Blízkém východě poté, co tuto oblast dočasně ovládli rytíři křížových výprav – králové kyperští a jeruzalémští), dále nám tolik blízcí Lucemburkové a vévodové z Berry. Historik Martin Nejedlý věnoval Meluzíně objemnou monografii, v níž mimo jiné podrobně objasnil politické motivy, které objednavatelé i autor do děje vkládali.

Prostřednictvím německého překladu další, jen o málo mladší francouzské básnické skladby se v polovině 16. století Meluzína poprvé představila také českým čtenářům. Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzíně se potom v průběhu dalších staletí stala jednou z nejpopulárnějších českých knížek. Barvité dobrodružné příběhy Meluzíny a jejích synů vycházely v nových a nových vydáních až do 19. století, některé motivy pronikly do pohádek a místních pověstí, Meluzína vystupovala v loutkových hrách a v polovině 20. století se stala hrdinkou lyrického dramatu Františka Kožíka.

Povědomí o původním smyslu pověsti a její spojitosti se skutečnými panovnickými dynastiemi dávno zaniklo. Přežilo to, co oslovovalo každého, bez ohledu na to, jaké zaujímal postavení ve společnosti: drama lásky a manželského vztahu ztraceného v důsledku nedodržení daného slova, drama bolestné, nenaplněné mateřské lásky a rytířská dobrodružství Meluzíniných synů.

Dnes už čte vyprávění o Meluzíně kromě literárních historiků málokdo a motiv vztahu mezi člověkem a nadpřirozenou bytostí a jeho selhání v důsledku porušení slibu je znám spíše ve variantě s převrácenými rolemi – ve Wagnerově opeře o Lohengrinovi. Ale cesta plná proměn, kterou urozená francouzská víla urazila stoletími, strhujícím příběhem stále zůstává.