Pod zmijí skálou

11. září 2006

Možná už dvacet let jsem v lese nenarazil na zmiji. Nedostanu se tam, pravda, tak často jako v dávných letech vandrovních a krom toho mi zeslábl zrak, ale stejně chovám podezření, že se zmije alespoň z přístupnějších terénů vytratily. Rády se vyhřívaly v řídkých a suchých porostech poblíž kamenitých stezek. Naučil jsem se chodit po nich krajně obezřetně, ta dovednost je mi dnes už k ničemu.

Vzpomínám na zmijí skálu, k níž jsme se jako kluci přibližovali s posvátnou bázní, ačkoli jsme to měli přísně zakázáno. Na plochých kamenech u jejího úpatí pospávali za horkých letních dnů obvykle dva tři hadi. I když jsme se k nim plížili vpravdě indiánsky, vždycky nás chvění země prozradilo. Většinou zajeli jako blesk do temných úkrytů, ale párkrát se také stalo, že s výhružným syčením zaujali útočnou pozici. Z nějakých dvou metrů jsme pak pozorovali smrt. Byla úžasná. Měla vztyčený, lehce zakloněný krk, široce rozevřenou tlamu s vytasenými jedovými zuby a tělo esovitě stočené, aby se mohlo v případě potřeby vymrštit jako spirála. Člověk skoro toužil po uštknutí. Ti hadi by se ovšem jistě raději lenivě povalovali na sluníčku, než aby se předváděli v tak dramatických pózách.

O mnoho let později jsem do kraje pod zmijí skálou zajel se svými dcerami. Když byly malé, vyprávěl jsem jim o našich výpravách, jenže v okolí mezitím vyrostla spousta rekreačních chat. Kameny, na nichž se zmije vyhřívaly, si kdosi odvezl k vydláždění dvorku či do podezdívky. Chataři, jimž tu obec rozprodala parcely, uspořádali prý ke skále několik trestných výprav. Chráněni holínkami a vyzbrojeni klacky pozabíjeli hezkou řádku hadů a zbytek se odplazil. "To kvůli dětem," říkají dnes omluvně.

Zmije obecná

Na hady se tu vzpomíná v dobrém. Stali se dokonce jakousi lokální legendou. Na stěnách chat lze dodnes spatřit trofeje někdejšího masakru: zmijí kůže napnuté špendlíky na prkénku i s vyschlou hlavičkou ukazující zlověstný chrup. Romantická zákoutí u ohnišť tu zdobí speciální totemy s hadími motivy místo běžných bizoních hlav. V pravém indiánském stylu je pro široké okolí vyrábí na zakázku pomocí pořízů, rašplí, vrtaček a dlát jeden ze sousedů, jenž má zálibu v řezbářství a taky si rád trochu přivydělá. Legenda žije, živé zmije však zmizely. Snad si někde daleko našly klidný kout, kde mohou lenošit po libosti, aniž by je někdo nutil k zaujímání útočných pozic.

V dobrém dnes vzpomínáme také na medvědy, rysy, vlky a další nebezpečná zvířata, jichž se už v lesích nemusíme bát. Jejich roli svým způsobem převzalo klíště, které člověka dokáže přizabít úplně civilně a nedramaticky. Ani hlavu přitom nevztyčí, jenom se nenápadně zavrtá pod kůži.

00155782.jpeg
autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?