Pod zmijí skálou
Možná už dvacet let jsem v lese nenarazil na zmiji. Nedostanu se tam, pravda, tak často jako v dávných letech vandrovních a krom toho mi zeslábl zrak, ale stejně chovám podezření, že se zmije alespoň z přístupnějších terénů vytratily. Rády se vyhřívaly v řídkých a suchých porostech poblíž kamenitých stezek. Naučil jsem se chodit po nich krajně obezřetně, ta dovednost je mi dnes už k ničemu.
Vzpomínám na zmijí skálu, k níž jsme se jako kluci přibližovali s posvátnou bázní, ačkoli jsme to měli přísně zakázáno. Na plochých kamenech u jejího úpatí pospávali za horkých letních dnů obvykle dva tři hadi. I když jsme se k nim plížili vpravdě indiánsky, vždycky nás chvění země prozradilo. Většinou zajeli jako blesk do temných úkrytů, ale párkrát se také stalo, že s výhružným syčením zaujali útočnou pozici. Z nějakých dvou metrů jsme pak pozorovali smrt. Byla úžasná. Měla vztyčený, lehce zakloněný krk, široce rozevřenou tlamu s vytasenými jedovými zuby a tělo esovitě stočené, aby se mohlo v případě potřeby vymrštit jako spirála. Člověk skoro toužil po uštknutí. Ti hadi by se ovšem jistě raději lenivě povalovali na sluníčku, než aby se předváděli v tak dramatických pózách.
O mnoho let později jsem do kraje pod zmijí skálou zajel se svými dcerami. Když byly malé, vyprávěl jsem jim o našich výpravách, jenže v okolí mezitím vyrostla spousta rekreačních chat. Kameny, na nichž se zmije vyhřívaly, si kdosi odvezl k vydláždění dvorku či do podezdívky. Chataři, jimž tu obec rozprodala parcely, uspořádali prý ke skále několik trestných výprav. Chráněni holínkami a vyzbrojeni klacky pozabíjeli hezkou řádku hadů a zbytek se odplazil. "To kvůli dětem," říkají dnes omluvně.
Na hady se tu vzpomíná v dobrém. Stali se dokonce jakousi lokální legendou. Na stěnách chat lze dodnes spatřit trofeje někdejšího masakru: zmijí kůže napnuté špendlíky na prkénku i s vyschlou hlavičkou ukazující zlověstný chrup. Romantická zákoutí u ohnišť tu zdobí speciální totemy s hadími motivy místo běžných bizoních hlav. V pravém indiánském stylu je pro široké okolí vyrábí na zakázku pomocí pořízů, rašplí, vrtaček a dlát jeden ze sousedů, jenž má zálibu v řezbářství a taky si rád trochu přivydělá. Legenda žije, živé zmije však zmizely. Snad si někde daleko našly klidný kout, kde mohou lenošit po libosti, aniž by je někdo nutil k zaujímání útočných pozic.
V dobrém dnes vzpomínáme také na medvědy, rysy, vlky a další nebezpečná zvířata, jichž se už v lesích nemusíme bát. Jejich roli svým způsobem převzalo klíště, které člověka dokáže přizabít úplně civilně a nedramaticky. Ani hlavu přitom nevztyčí, jenom se nenápadně zavrtá pod kůži.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.
Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu
Nebojte se klasiky!
Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?
